Pondělí 9. 10. 2023 – 27. týden v mezidobí
Jon 1,1-2,1.11
Hospodin oslovil Jonáše, syna Amittajova, a řekl: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam (kázání), neboť jeho neřest se dostala až ke mně.“ Ale Jonáš vstal, aby utekl do Taršíše, daleko od Hospodina. Sestoupil do Jafy a našel loď, která měla odplout do Taršíše.
Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi odebral do Taršíše, daleko od Hospodina. Hospodin však spustil na moře veliký vítr. Na moři se rozpoutala veliká bouře a lodi hrozilo, že ztroskotá. Lodníci se báli a každý volal ke svému bohu. Aby lodi ulehčili, házeli do moře věci, které měli na lodi. Zatím Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel za ním kapitán a řekl: „Co ty se oddáváš spánku? Vstaň a vzývej svého Boha! Snad si na nás Bůh vzpomene, a nezahyneme.“ Potom si řekli: „Losujme, abychom poznali, kvůli komu nás stihlo toto veliké neštěstí.“ Losovali, a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, jaké je tvé zaměstnání, odkud přicházíš, která je tvá vlast a národ, z něhož pocházíš?“ Odpověděl jim: „Já jsem Hebrej a ctím Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu se ti muži zděsili a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dověděli se totiž, že utíká před Hospodinem, jak jim to oznámil. Řekli mu: „Co máme s tebou udělat, aby se nám moře uklidnilo?“ Moře se totiž stále vzdouvalo a bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a hoďte mě do moře, a moře se vám uklidní. Vím, že tato veliká bouře vás stihla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale bez výsledku, neboť moře se proti nim stále více vzdouvalo. Tu volali k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať kvůli tomuto muži nezahyneme! Nepřičítej nám nevinnou krev, neboť ty, Hospodine, jednáš podle své vůle.“ Vzali tedy Jonáše a hodili ho do moře. A moře přestalo běsnit. Veliká bázeň před Hospodinem padla na ty muže, přinesli mu oběť a učinili sliby. A Hospodin poslal velikou rybu, aby Jonáše pohltila. V útrobách té ryby byl Jonáš tři dny a tři noci. Potom přikázal Hospodin rybě, a ta vyvrhla Jonáše na pevninu.
Kniha Jonáš není prorockou knihou v pravém smyslu slova. Je (beletristickým) vyprávěním o prorokovi, který se snaží utéci svému povolání, své zodpovědnosti, protože se mu do splnění úkolu nechce. Nemá strach z lidí, jeho strach je mnohem hlubší a absurdnější. Má strach, že jeho mise bude úspěšná a že už si nebude moci on jako příslušník vyvoleného národa Hospodina přivlastňovat. Vadí mu Hospodinův zájem o lidi nevyvolené, pohany. Celý příběh je ve skutečnosti příběhem o obrácení Jonáše, který však končí řečnickou otázkou bez odpovědi. Hospodin tak musí Jonáše konfrontovat s těmi, kdo jsou s to ctít Boha Izraele, aniž ho dobře znají, zatímco on utíká od něho pryč. Musí proto projít temnotou (v břiše velké ryby), aby prozřel. Z textu je vynechán žalm, kterým se Jonáš obrací na Hospodina a který ukazuje jeho jisté (ale ne úplné) prozření a ochotu splnit úkol, k němuž byl povolán.
Také nás občas štve, že pravdu lépe poznávají a dokonce z ní žijí jiní lépe než my. Také my bychom občas chtěli mít patent na Hospodina a vlastnit pravdu. Také my si často myslíme, že jedinými dobrými lidmi můžeme být jen my a ostatní vnímáme jako ty, kdo nás chtějí okrást o naše hodnoty, naše prvenství. A nepřejeme jim Boží lásku ani jim nechceme dát tu svoji. Stejně jako Jonáš musí někdy člověk procházet temnými údobími, aby prozřel, aby naplnil to, k čemu je povolán.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem (Samařanem) všichni dobře známe a víme, co si z něj máme vzít za poučení. Myslíme si, že bychom dokázali jednat právě tak, ale když dojde na to, že bychom se měli dělit a ujmout se migrantů, vydržet v podpoře těch, kdo to potřebují, kdo jsou ohroženi, tak slyšíme často slova odmítnutí. Tak si budujeme v srdci bariéry a zoufalství druhých nás pak může nechat chladnými. Jsou samozřejmě výjimky, ale celkové nastavení společnosti je takové. Máme být bližními těm, kdo jsou ohroženi, kdo jsou postiženi bezprávím, násilím, válkou, a to bez ohledu na to, jaké k nim chováme sympatie.
Na druhé straně to neznamená, že máme opustit své vlastní poslání a cíle. Samařan udělal to nejnutnější a pomoc delegoval na toho, kdo ji mohl adekvátně poskytnout. Věnoval peníze, které mohl a šel dál za svým cílem, tam, kam potřeboval jít. Je třeba najít rovnováhu.
