Středa 9. 10. 2024 – 27. týden v mezidobí

Gal 2,1-2.7-14

Bratři! Po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo. Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“

Pavel pokračuje v líčení svého životního obratu a poznání, které mu přinesl. Poznání Krista jako vzkříšeného Pána znamená pro Pavla povolání k apoštolátu, k hlásání evangelia. Alespoň tak to Pavel po letech vidí. List Galaťanům vznikl zhruba po 20 letech od onoho radikálního poznání Ježíše jako zmrtvýchvstalého Pána. Protože křesťané v Galácii se nechali ovlivňovat židokřesťanskými tradicionalisty, kteří hlásali obřízku jako podmínku platnosti spásy v Kristu, Pavel dokumentuje nesmyslnost takového počínání na svém příběhu. Dokonce se kvůli tomu rozešel nejen s Petrem, ale i s Barnabášem a opustil Antiochii, kde se poprvé tyhle problémy platnosti předpisů Zákona pro křesťany z pohanství výrazně objevily. Tím začala Pavlova samostatná misie.

Pavel ve svém líčení na jedné straně zdůrazňuje svou vazbu na Jeruzalém a jistou loajalitu s původní obcí (nejen tím, že se chtěl dohodnout na podobě hlásání, ale i tím, že organizoval materiální pomoc pro Jeruzalém), na druhé relativizuje význam „zakladatelů“ komentářem (ve čtení je vynechán): „Od těch však, kteří se těšili zvláštní vážnosti – čím byli kdysi, na to mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu nestraní…“ Pavel, původně horlivý Žid, se stal propagátorem evangelia osvobozeného od formální vazby na židovství. Vazba na Ježíše nepotřebuje žádné další doplnění, křest je tím jediným nutným rituálním sakramentálním úkonem.

Lk 11,1-4

Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“

Lukášova verze Otčenáše je stručnější než v Matoušově evangeliu. Tato modlitba je „poznávacím“ znamením učedníků Ježíšových. Modlitba má stejnou strukturu jako v Mt: veprostřed stojí prosba o vezdejší potřeby, jež následuje po pozvednutí zraku k Bohu s vděčností. Po prosbě o základní životní potřeby pak následuje prosba o velkorysost Boží k člověku i lidí mezi sebou. Závěrečná prosba je orientována na to, co člověka ohrožuje nejvíc, a to je pokušení si vystačit sám, odmítnout Boha s jeho nabídkou i nárokem na člověka.

Modlit se Otčenáš znamená vzít vážně jeho pořadí proseb – napřed touha po Boží blízkosti, pak prosba o zachování pozemské existence a nakonec velkorysost přijetí odpuštění i odpuštění druhým, životu, Bohu a nakonec prosba o to, aby člověk nechtěl být Bohem. Toto pokušení nás stále více ohrožuje. Největším pokušením člověka je sebestřednost a sebespasitelnost.