Ez 47,1-2.8-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V babylonském exilu (587-538 př. n. l.) má prorok Ezechiel po zničení Jeruzalémského chrámu babylonským králem Nabukadnesarem vizi chrámu nového, jenž se má stát zdrojem požehnání a života, jak to symbolizuje pramen-řeka, který z něj vytéká. V dnešní době můžeme znovu chápat onen obrovský symbol životodárné vody – Izrael ji měl vždy nedostatek. Chrám byl chápán jako místo pro setkání s Hospodinem, jako výlučné svaté místo, kde se „Boží nohy“ dotýkají země, a proto jako zdroj Božího požehnání, odpuštění vin, milosti. Význam Chrámu v Jeruzalémě a jeho kultu pro tehdejší Židy nelze dost dobře z našeho pohledu docenit. Byl nejenom jednou z konstant židovské náboženské i národní identity, ale skutečně místem posvátným, jediným, kde se mohla konat pravá bohoslužba. Proto jeho zničení v roce 587 př. n. l. i v roce 70 n.. bylo prožíváno jako náboženská i národní katastrofa.
Něco z této úcty by bylo na místě spojovat i s našimi kostely a posvátnými místy, o to víc, že v nich je možné zažívat společenství s živým Kristem – ať už v eucharistii nebo ve společenství věřících, Kristova těla. Kostel je posvátným prostorem nejen proto, že je v něm většinou také svatostánek s eucharistickým tělem Kristovým, ale také proto, že se Bůh v Trojici chce setkat se společenstvím svých synů a dcer zvláštním způsobem, že je zde Kristovo tělo zvláštním způsobem „vtahováno“ do Boha.
Evangelium – Jan 2,13-22
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
V synoptických evangeliích se tento příběh nalézá na konci v rámci tzv. pašijového týdne v Jeruzalémě. Jan jej umístil na začátek svého evangelia, hned po vyprávění o svatbě v Káně Galilejské. Nejspíš tím chtěl od samého začátku svého vyprávění podtrhnout Ježíšův význam: on není mesiášem proto, že koná podivuhodné skutky (znamení, zázraky), ale skrze svou smrt a zmrtvýchvstání, v nichž se realizuje zásadním, jedinečným a definitivním způsobem setkání člověka s Bohem, tedy se naplňuje dokonale ona funkce, kterou měl v očích Židů Chrám.
Očištění chrámu, ono symbolické prorocké gesto, nebylo namířeno proti oněm malým obchodníkům, kteří si tam vydělávali regulérně na živobytí, ale vůči zneužití Chrámu náboženskými představiteli a dobovými mocnými. Zneužití náboženství pro prosazování vlastních zájmů, moci a prestiže je trvalým pokušením náboženských systémů. Je to jedno z nejhorších zneužití moci, protože se zaštiťuje Bohem a manipuluje s lidskou důvěrou a vírou, a tím zasahuje do nejniternějších oblastí lidské bytosti.
Proti tomu se Ježíš radikálně staví. Podobnou roli naplňuje dnes i papež František, když bojuje proti všem formám klerikalismu (což není jen problémem kněží a hierarchie), tedy zneužívání duchovní moci pro vlastní cíle.
