Středa 9. 11. 2022 – 32. týden v mezidobí, Posvěcení Lateránské baziliky

Ez 47,1-2.8-9.12

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“

V babylonském exilu (587-538 př. n. l.) má prorok Ezechiel po zničení Jeruzalémského chrámu babylonským králem Nabukadnesarem vizi chrámu nového, jenž se má stát zdrojem požehnání a života, jak to symbolizuje pramen-řeka, který z něj vytéká. V dnešní době můžeme znovu chápat onen obrovský symbol životodárné vody – Izrael ji měl vždy nedostatek. Chrám byl chápán jako místo pro setkání s Hospodinem, jako výlučné svaté místo, kde se „Boží nohy“ dotýkají země, a proto jako zdroj Božího požehnání, odpuštění vin, milosti. Význam Chrámu v Jeruzalémě a jeho kultu pro tehdejší Židy nelze dost dobře z našeho pohledu docenit. Byl nejenom jednou z konstant židovské náboženské i národní identity, ale skutečně místem posvátným, jediným, kde se mohla konat pravá bohoslužba. Proto jeho zničení v roce 587 př. n. l. i v roce 70 n. bylo prožíváno jako náboženská i národní katastrofa.

Z Chrámu proudí životodárná uzdravující síla – ta přináší život všemu stvoření.

Něco z této úcty by bylo na místě spojovat i s našimi kostely a posvátnými místy, o to víc, že v nich je možné zažívat společenství s živým Kristem – ať už v eucharistii nebo ve společenství věřících, Kristova těla. Kostel je posvátným prostorem nejen proto, že je v něm většinou také svatostánek s eucharistickým tělem Kristovým, ale také proto, že se Bůh v Trojici chce setkat se společenstvím svých synů a dcer zvláštním způsobem, že je zde Kristovo tělo (církev) zvláštním způsobem „vtahováno“ do Boha. Zdrojem životadárné síly není onen prostor sám o sobě, ani svatostánek, ale živý vztah s Bohem. Bůh není kouzelník, eucharistie není magický prostředek, Bůh jedná skrze vztah, skrze člověka ve vztahu.

1 Kor 3,9c-11.16-17

Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

Pavel (a nejen on) přirovnává společenství věřících k chrámu. Všichni dohromady tvoří chrám, jehož základem je Ježíš Kristus. Ale také každý věřící je Božím chrámem, protože v něm přebývá Bůh. A to je ta nejvyšší důstojnost, ale také ta nejvyšší zodpovědnost – pro jednotlivce i celé společenství. Je-li člověk Božím chrámem, tak jako celek, tedy i se svým tělem.

Jan 2,13-22

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

V synoptických evangeliích se tento příběh nalézá na konci v rámci tzv. pašijového týdne v Jeruzalémě. Jan jej umístil na začátek svého evangelia, hned po vyprávění o svatbě v Káně Galilejské. Nejspíš tím chtěl od samého začátku svého vyprávění podtrhnout Ježíšův význam: on není mesiášem proto, že koná podivuhodné skutky (znamení, zázraky), ale skrze svou smrt a zmrtvýchvstání, v nichž se realizuje zásadním, jedinečným a definitivním způsobem setkání člověka s Bohem, tedy se naplňuje dokonale ona funkce, kterou měl v očích Židů Chrám.

Očištění chrámu, ono symbolické prorocké gesto, nebylo namířeno proti oněm malým obchodníkům, kteří si tam vydělávali regulérně na živobytí, ale vůči zneužití Chrámu náboženskými představiteli a dobovými mocnými. Zneužití náboženství pro prosazování vlastních zájmů, moci a prestiže je trvalým pokušením náboženských systémů a jejich představitelů. Je to jedno z nejhorších zneužití moci, protože se zaštiťuje Bohem a manipuluje s lidskou důvěrou a vírou, a tím zasahuje do nejniternějších oblastí lidské bytosti.