Pátek 9. 12. 2022 – 2. týden adventní

Iz 48,17-19

Tak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by (se rozléval) jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno."

Nečekané zaslíbení – zaslíbení úspěchu a blahobytu a štěstí!? Byť jako něco, co se nestalo, protože Izrael se od Hospodina odklonil, a proto o své štěstí přišel.

Český studijní překlad ovšem uvádí trochu jiný text: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyučuje ke (tvému) prospěchu, který tě vodí cestou, (po níž) půjdeš. Kéž bys pozorně naslouchal mým příkazům! Tvůj pokoj by byl jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny…“

Nejde tedy tak jednoduše o úspěšnou kariéru, pohodlnost života a společenský, politický či ekonomický úspěch, nýbrž o hodnoty, jež plynou ze života s Bohem. Hebrejské slovo šalom-pokoj znamená víc než jen mír nebo klid duše, znamená naplnění Božích příslibů, plnost života v Boží přítomnosti. Podobné je to i s termínem spravedlnost, jejž by bylo možné charakterizovat i jako svatost, tedy podíl na Božím bytí, Boží vládě. Bůh sděluje Izraeli, oč přišel, když ho opustil, když nerespektoval smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel – a proto je v zajetí. Tato slova nejsou jen konstatací neblahého stavu, v němž se Izrael nalézá, nýbrž i příslibem, vybídkou – Bůh je přece věrný, věrný své smlouvě, věrný vyvolení Izraele, věrný v lásce – je na Izraeli, aby se vzpamatoval a obrátil se k věrnému Bohu.

Mt 11,16-19

Ježíš řekl zástupům: "Ke komu přirovnám toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a volají na své druhy: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.' Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: 'Je blázen.' Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: ‚Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.‘ Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky."

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ježíš komentuje jednání svých současníků: Jan byl asketa, to se jim nelíbilo, považovali ho za extrémistu, extravagantního blázna, Ježíš není asketa, stýká se s lidmi, účastní se jejich oslav – a zase je to špatně. Titíž lidé, jimž se nelíbil Janův asketismus, ho označují za žrouta, pijana a kumpána kriminálních živlů. Chovají se jako děti, když hrají hru, a nic jim není recht. Avšak i když se lidé chovají nemoudře, moudrost Boží dojde svého cíle.

Někdy se člověk nezavděčí, ať dělá, co dělá. Je však nutné se zavděčit za každou cenu? Kdo totiž nechce vidět a slyšet, toho k tomu nelze pohnout. Je třeba se naučit to přijímat a věřit, že moudrost-pravda se nakonec prosadí, a žít svůj život, prostě jít dál.

Je povzbudivé číst, zejména před Vánoci, že Ježíše hodnotili jeho současníci jako člověka se smyslem pro společnost druhých lidí, pro radost z jejich přítomnosti, z dobrého jídla a pití i ze společnosti těch, kdo sítem „lepších“ lidí propadli. Sice mu to ti nepřející vyčítali, ale tím ukázali, že Ježíš tak opravdu jednal. Společenství stolu patří mezi nejdůležitější příležitosti dát druhým najevo, že jsou vítáni, že si jich vážíme, že nám na nich záleží. Oslavy jsou velmi důležité, protože upevňují lidskou pospolitost, sbližují lidi a odbourávají předsudky vůči druhým. Nám sice jídlo a pití nejsou tak vzácné, jako tomu bylo v dobách Ježíšových, ale ani tehdy nešlo primárně jen o to najezení a napití. To bylo jen příležitostí prožít chvíle přijetí, chvíle blízkosti a lidského zájmu.