Pondělí 9. 12. 2024 – 2. týden adventní; slavnost Neposkvrněného početí P. Marie

Gn 3,9-15.20

Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?" On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl." (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl." Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla." Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě." Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých.

Psychologicky velmi trefné vyprávění o tom, jak člověk má tendenci svalovat vinu na někoho či něco jiného (Adam na Hospodina a Evu, Eva na hada…). Přiznáním viny by byli mohli prarodiče situaci podstatně změnit, ale … Důsledky svého rozhodnutí musejí nést sami. Skrze klopotnou cestu dějinami se člověk musí naučit, kým je a jak může žít přes svou lidskou omezenost s Bohem. Velikonoční zpět Exultet mluví o šťastné vině, která vedla k nové etapě lidských dějin skrze ono símě (potomka), který zneškodnil strůjce „vzpoury“ proti Bohu. I vina může být novým začátkem, je-li dána „k dispozici“, je-li přiznána a svěřena Bohu i druhým.

Bůh netrestá, ale nechává na člověka dopadnout důsledky jeho rozhodnutí. Narušením řádu se řetězí obtíže, problémy, hříšné jednání. Jed zla je smrtelný, ohrožuje lidskou existenci v celých dějinách, na což si můžeme sáhnout i dnes až příliš nablízko. Není to Boží vina ani záměr. Bůh přesto dává naději do budoucnosti (zlo nemůže definitivně zvítězit), ale nezbavuje člověka zodpovědnosti.

I když už nejsou Adam s Evou schopni žít s Hospodinem v plném společenství, přesto jim zůstává základní povolání od Boha, Bůh se jich nevzdává, otevírá před nimi novou šanci, jež však pro ně znamená neustálý boj se sebou sama, dokud nebude opět nastoleno ono plné společenství člověka a Boha, tedy Boží království, Boží vláda. Eva je přes všechna omezení a potíže nositelkou a předavatelkou života. V této linii předávání života stojí i Maria, avšak, jak vyznává církev, osvobozena ze zajetí touhy po rovnosti Bohu, ze sebestřednosti a egoismu, z dějinné svázanosti hříchem, a naplňuje tak onu naději na novou budoucnost svou vnitřní čistotou a zodpovědnou poslušností.

Ef 1,3-6.11-12

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu). A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Tak máme sloužit k tomu,) aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.

Bůh je štědrý a jeho největší radostí, pokud to tak smíme říci, je, když člověk tyto dary přijímá a proměňuje ve skutek. Svou štědrost a velkorysost završuje Bůh darem svého Syna, neboť díky spojení s ním se každý člověk může stát jedinečným dokonalým Božím obrazem. K tomu nás Bůh vyvolil a povolal, totiž abychom ho zjevovali každý z nás originálně světu kolem. Být Božím majetkem znamená k Bohu trvale patřit, moci se na něj spolehnout a stát pod jeho záštitou. Bůh není majetnický, nýbrž ten, kdo s majetkem dobře hospodaří, pečuje o něj, pokud mu to majetek, tedy my, dovolí. Tyto starověké metafory, obrazy, jako majetek, ovce, nám dnes neznějí dobře, ale vyjadřují důležité věci. Jsme-li Božím majetkem, pak na nás nikdo jiný nemá právo, pak nenáležíme nikomu jinému. Pak máme onu nezrušitelnou důstojnost Božího obrazu, náležení k Bohu, a to v obnovené podobě ve vazbě na jeho Syna.

Lk 1,26-38

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel.

Maria naplňuje beze zbytku Boží obraz, nakolik jí to její lidství dovoluje. Ona je člověkem z masa a kostí, který stejně jako my nerozumí, má pochybnosti, váhá, ale nakonec se odváží přijmout dar, který ji přesahuje, dar, který bude její největší radostí a zároveň největší tíhou a bolestí. Je to dar pro ostatní, dar, který otevírá k definitivnosti vedoucí novou perspektivu, který však pro ni znamená zřeknutí se vlastních představ, vlastních ambicí, spokojeného života ve vlastní režii. V tom je těsně spojena se svým synem Ježíšem. Zaslíbení, o nichž se tu hovoří, jsou velkolepá a vznešená, s tím ovšem, že ten trůn, panování a kralování bez konce jsou vykoupeny křížem. Tuto perspektivu nese i Mariino „ano“, „fiat“.

Anděl zmizel a Maria zůstala s tím vším sama a musela to nějak zpracovat. Rozhodla se posléze pro akci – vydala se na cestu k té Alžbětě, o níž anděl mluvil. Nejspíš ne proto, aby si ověřila pravdivost andělových slov, ale aby jí pomohla. Vždyť to byla už stará žena! Nezabřednout do obav, starostí, pochybností, přemítání sem a tam může člověku pomoci, když se vydá na cestu, když udělá smysluplný krok vpřed, podnikne něco ve prospěch druhých.

Nejdůležitějším poselstvím textu pro nás není, že Bůh může nemožné, ale že člověk může – podobně jako Panna Maria – říci ano na Boží nabídku, nosit v sobě Krista a „rodit“ ho pro tento svět. Každý z nás může říci „jsem služebnice/služebník Páně“, každý z nás má své povolání, svůj úkol v tomto světě, skrze nějž má pomáhat proměňovat svět v Boží panství, ve svět, v němž dobro vítězí.