Čtvrtek 9. 2. 2023 – 5. týden v mezidobí
Gn 2,18-25
Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Pozoruhodná věc: člověk má možnost být v zahradě s Bohem, v jeho blízkosti, a přece mu to nestačí, chce někoho, kdo se k němu hodí. Bůh není náhražkou za člověka, člověk potřebuje partnera sobě rovného, na stejné úrovni. To, že člověk pojmenovává zvířata, jež jsou ze stejného materiálu jako on! (také „hliňáci“), znamená, že mu Bůh dává nad nimi vládu a zároveň, že i člověk patří do živočišné říše. Je to něco podobného jako v té tzv. první zprávě. Nicméně ani zvířata nejsou rovnocenným partnerem pro člověka – tím může být zase jen člověk, partner stejného druhu. Vypravěč svým zpomalujícím tempem vyprávění (intermezzem se zvířaty) chce zdůraznit, kdo má být tím partnerem člověku, kdo je lékem na lidskou samotu. A tak Bůh člověku tvoří z jeho vlastního těla soupodstatnou bytost – ženu. V té chvíli již není nediferencovaný člověk, nýbrž muž a žena, dvě bytosti stejné podstaty, a přece odlišné. Stvoření ženy se děje mimo člověkův obzor za jeho hlubokého spánku: stvoření ženy, bytí ženy, tak zůstává pro muže do značné míry tajemstvím. A Bůh ji přivádí k muži jako starosvat (nebo otec) nevěstu k ženichovi. Konečně má člověk někoho, s kým může sdílet svůj lidský život. Muž a žena vytvářejí jednotu, zakládají něco nového, zárodek nového společenství, A jsou pro sebe průhlední, nemají před sebou co skrývat.
Partnerství a potřeba lidského společenství jsou pro člověka určujícími skutečnostmi. Člověk nemůže prožívat vztah rovnosti ani k Bohu, který je od něho svým bytím zcela odlišný, transcendentní a k němuž člověk má v úctě vzhlížet, ale ani ke zvířatům, která jsou sice stejné „materiální“ podstaty, ale nad nimiž člověk stojí, Vztah rovnosti může člověk prožívat jen s jinou lidskou bytostí.
Mk 7,24-30
Ježíš se vydal na cestu do tyrského kraje. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby to někdo věděl, ale nemohlo se to utajit. Hned o něm uslyšela nějaká žena, jejíž dcera byla posedlá nečistým duchem. Přišla a padla mu k nohám. Byla to pohanka, rodem Syroféničanka, a prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. Řekl jí: „Nech najíst napřed děti! Není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ale ona mu odpověděla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí pod stolem kousky po dětech.“ Nato jí řekl: „Že jsi to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Žena odešla domů a nalezla dítě ležet na lůžku a zlý duch byl pryč.
Ježíš se opět vydává do prostředí víceméně pohanského. Tyros (Týr) bylo staré fénické přístavní město na břehu Středozemního moře, osídlené převážně nežidovským řecky mluvícím obyvatelstvem. Ježíš si je vědom, že jeho pobyt zde je nestandardní, proto tam chce být víceméně inkognito. To se mu ovšem nemohlo podařit, jeho věhlas už byl tak velký, že se to rozneslo. Místní tamtamy fungovaly spolehlivě. Takže si cestu k němu našla i jedna žena s nemocnou dcerou. Byla to pohanka (Syroféničanka), která neváhala se obrátit na někoho z jiného náboženského kontextu. Ježíš ji odkazuje do patřičných mezí velmi tvrdou metaforickou odpovědí, protože jeho uzdravující moc je primárně znamením příchodu Božího království, naplněním příslibů Izraeli. Jeho činnost tedy napřed patří Izraeli. Žena se však nedá odradit, akceptuje tuto z dnešního pohledu ponižující metaforu (pohanských psů, tedy lidí druhé kategorie; pes byl navíc považován za nečisté zvíře) a tím celou situaci mění. Ježíš ji za její akt pokory odmění splněním její prosby. Dcera se uzdravila. Pro prvotní církev byl tento příběh z Ježíšova života velmi důležitý, neboť legitimoval misii k pohanům: i pohané mají nárok živit se stejným chlebem, byť byl primárně určen příslušníkům vyvoleného lidu. Skutečná pokora vede často k cíli úspěšněji než domáhání se splnění své žádosti nebo práv hádkou a křikem.
