Sobota 9. 4. 2022 – 5. týden postní
Ez 37,21-28
Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, vezmu izraelské syny z národů, ke kterým šli, a shromáždím je ze všech stran a přivedu je do jejich vlasti. Udělám z nich jeden národ na zemi, na izraelských horách; všichni budou mít jednoho krále, nebudou již dvěma národy, nebudou již rozděleni na dvě království. Už se neposkvrní svými modlami a bůžky, všemi svými hanebnostmi; a až je vysvobodím ze všech jejich nevěrností, kterými se prohřešili, očistím je a budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Můj služebník David jim všem bude králem a jediným pastýřem; budou následovat má nařízení, mé zákony budou zachovávat a plnit. Budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jakubovi, kterou obývali jejich otcové. Budou na ní bydlet oni i jejich synové, i synové jejich synů navždy; David, můj služebník, bude navěky jejich vladařem. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje: bude to věčná smlouva: požehnám je a rozmnožím, navěky zbuduji svou svatyni u nich. Můj příbytek bude mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Tak poznají národy, že já jsem Hospodin, který posvěcuje Izraele, když má svatyně bude navěky mezi nimi.“
V exilu v Babylónii zaslibuje prorok Ezechiel návrat zlatých časů: návrat všech kmenů z rozptýlení, jednotné království s Davidovcem v čele, s novou svatyní, trvalým místem Božího přebývání a novou, věčnou smlouvou. Je evidentní, že jde o symbolické zaslíbení obnovy. Návrat všech kmenů z rozptýlení již nebyl historicky možný, království již nebylo obnoveno, žádný potomek Davidův už na trůn neusedl, chrám byl sice vybudován, ale po šesti stoletích zničen a již nikdy neobnoven, nicméně Bůh zůstal Bohem Izraele a Izrael jeho lidem. A přesto je toto proroctví platné a dodnes otevřené do budoucnosti. Obnova po návratu z Babylonu byla jen předzvěstí skutečné obnovy, skutečně nové a věčné skutečnosti, jež se začala prosazovat narozením Ježíše Krista, potomka Davidova. S ním se naplňuje věčná smlouva pokoje, k němuž jsou povoláni všichni; skrze Ježíše Krista, věčný příbytek Boží, přebývá Bůh navěky ve svém lidu – plnost království je stále ještě před námi jako budoucnost, k níž definitivně spějeme. O tom ovšem nemohl Ezechiel nic přesného vědět, byl však zakotven v důvěře v Boží věrnost. Boží příslib, který zvěstoval, byl určen jeho současníkům, proto se vyjadřuje v obrazech jim srozumitelných, ale zároveň zůstal otevřený do „nekonečné“ budoucnosti.
Dnes si víc než jindy uvědomujeme, co znamená „smlouva pokoje“, tedy onen stav bezpečí, naděje a otevřené budoucnosti. Jsme svědky toho, že lidské smlouvy a závazky jsou klamavé, že zaručují jen málo. O to víc je třeba spoléhat na Hospodina, nikoliv jako na toho, kdo za lidi řeší jejich problémy, ale jako na toho, kdo dává pevnou jistotu, jestliže člověk dodržuje to, co si Hospodin přeje.
Jan 11,45-56
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal. Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí. Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky. Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“ Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se doví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit.
Židé shromáždění kolem Marie a Marty zažili Lazarovo vzkříšení, což je natolik ohromilo, že mnozí z nich uvěřili. Ježíš se stal velmi atraktivní osobou, protože to, co on dokázal, nedokázal nikdo jiný, maximálně proroci v dávné minulosti. Jenže z jeho proslulosti se stává politická záležitost. Tou byla i historicky vzato. Kaifáš, jeden z nejdéle sloužících velekněží za úřadování Pontia Piláta, to lapidárně shrnul. Protože hrozí nebezpečí, že se hnutí kolem Ježíše stane mocnou politickou silou, tak je nejlepším řešením Ježíše včas zlikvidovat a tím zabránit vzniku hnutí. Evangelista interpretuje Kaifášova slova jako pravdivé proroctví, avšak ve zcela odlišném smyslu, než je Kaifáš mínil.
Ježíš ví o nebezpečí, které mu hrozí, tak zmizí na čas ze scény. I jemu je jasné, že definitivní střetnutí je neodvratné. Ale v dané chvíle jeho čas ještě nenastal.
Lidé jsou na Ježíše zvědaví, ale ve skutečnosti jen málokdo z nich je ochoten vzít vážně celé jeho poselství a ne jen to, co se mu líbí, co je senzační.
Mocní se velmi často obávají o svou moc a blahobyt, nicméně to maskují starostí o národ. Národ (společnost) je v zásadě anonymní veličina, v jejímž jménu je možné likvidovat prakticky cokoliv a kohokoliv. Jak jsme viděli v minulosti a vidíme bohužel i dnes. Národa se mocní neptají, protože by se mohli dozvědět něco, co by mohlo překazit jejich velmocenské plány. Na to už doplatilo mnoho lidí, když ne životem jako Ježíš, tak zničením pověsti, ztrátou majetku …. Bohužel dnes to platí víc než kdy jindy. Likvidace oponenta (a to třeba jen pomyslného) bez příčiny nebo pod falešnou záminkou je pro mnohé mocné způsob, jak se udržet u moci, protože vždy se najdou ti, kdo tomu tleskají a jsou tím ohromeni, nejspíš v naději, že něco z toho budou mít i oni.
