Úterý 9. 4. 2024 – 2. týden velikonoční
Sk 4,32-37
Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše «Krista» a veliká milost byla na nich všech. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.
Autor Skutků tu v dalším textu opět charakterizuje ideální podobu církve, jak by měla opravdu vypadat a co je jejími podstatnými rysy: jednota zaměření (jedno srdce, jedna duše), hlásání, solidarita a vzájemný respekt. Ve Sk 2,42 je připojeno ještě apoštolské učení, modlitba a lámání chleba. Pak na členech církve může spočívat naplno Boží milost. Důležité je, že „nikdo netrpěl nouzí“, že existovala vzájemná ohleduplnost, starost o sebe navzájem, i když to nemuselo znamenat, že se všem dařilo dobře. Ani v prvotní jeruzalémské obci nefungoval jakýsi křesťanský komunismus a nekonfliktní jednota (jak plyne posléze ze 6. kapitoly). Apoštol Pavel v Listu Římanům (cca v roce 56, tedy tak 20 let po vzniku jeruzalémské obce) mluví o sbírce, kterou pořádal a jejíž výtěžek chce přivést do Jeruzaléma na podporu jeruzalémských křesťanů. Z toho je jasné, že obec v Jeruzalémě se dělila o to nejpodstatnější, že zápasila s ekonomickými a existenčními problémy. Důležitá byla jednota smýšlení a vzájemná solidarita, vnímání potřeb druhých a ochota se dělit o to, co jednotliví členové obce měli. Ne všichni všechno prodali, protože by se neměli kde scházet a z čeho žít dál. Autorův obraz je třeba chápat jako ideální představu o církevní obci a zrcadlo pro jeho současníky, kdy už to fungovalo mnohem složitěji.
Na scéně se objevuje Josef-Barnabáš, člověk z diaspory (z Kypru), který bude hrát významnou roli při konstituování obce v Antiochii a na začátku misijního díla apoštola Pavla. I on se vzdal svého majetku, aby nová obec měla z čeho žít. I on se stal dokladem toho, že „štědrého dárce miluje Bůh“ a že žehná jeho úsilí. Bůh není skoupý a dobro odplácí velkoryse.
Jan 3,7b-15
Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém mu odpověděl: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel Izraele, a toto nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli, a vy naše svědectví nepřijímáte. Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, «který je v nebi». A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“
Čtení z evangelia nabízí závěr rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Nikodém se v tomto rozhovoru stává reprezentantem těch, kdo Ježíšovo učení nechápou. Po své otázce se z dalšího rozhovoru vytrácí a evangelistovi pak jde především o konfrontaci Ježíše, jeho poslání a osudu s odmítnutím ze strany Židů. Jde o narození z Ducha (tedy o věc nebeskou), k němuž nemá Nikodém žádný klíč. Narození z Ducha je možné jen tehdy, pokud člověk přijme Ježíše a paradox jeho poslání, jež nakonec spočívá ve smrti na kříži, na niž poukazuje velmi nečekaný odkaz na knihu Numeri 21,6-11.
Podobně jako byl na záchranu člověka na poušti vyvýšen had (tedy právě příčina smrti Izraelitů), tak bude zcela paradoxně na záchranu člověka vyvýšen Syn člověka na kříž. V závěru se objevuje odkaz na víru a věčný život. Božím cílem je, aby člověk měl věčný život, tedy trvalé společenství s Bohem. To je darem pro toho, kdo se odváží věřit v paradox kříže.
