Pondělí 9. 5. 2022 – 4 týden velikonoční

Sk 11,1-18

Apoštolové a bratři v Judsku se dověděli, že i pohané přijali Boží slovo. Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl jsi s nimi!“ Petr jim tedy začal po pořádku vykládat: „Byl jsem v městě Joppe a modlil jsem se. Tu jsem ve vytržení spatřil vidění: něco se snášelo z nebe. Podobalo se to velkému prostěradlu, které je spouštěno za čtyři cípy, a přišlo to až ke mně. Když jsem se na to důkladně podíval, spatřil jsem pozemské čtvernožce, zvěř, plazy a nebeské ptáky. Uslyšel jsem také, jak mi nějaký hlas říká: `Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!' Já jsem odpověděl: `Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného nebo nečistého!' Ale ten hlas z nebe promluvil podruhé: `Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné!' To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo zase vyzdviženo do nebe. A v tom okamžiku se zastavili tři muži u domu, kde jsme bydleli; byli ke mně posláni z Césareje. Duch mi řekl, abych bez váhání šel s nimi. Vydalo se se mnou na cestu i těchto šest bratří. Když jsme vstoupili do domu toho muže, (který poslal ony tři posly,) vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a že mu nařídil: ‚Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.‘ Když jsem začal mluvit, sestoupil na ně Duch Svatý jako na začátku na nás. Tu jsem si vzpomněl na slova Páně: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým.‘ Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“ Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“

Po Filipovi je to v líčení Skutků Petr, kdo je Bohem veden k tomu, aby pokřtil pohana. Ale ani on, ani jeho soukmenovci, kteří uvěřili v Ježíše, se s nastalou situací nevyrovnávají snadno. Zatímco Filip (jeden z tzv. helénistů) neváhal a komořího pokřtil, Petr k tomu potřebuje výslovný příkaz Boží ve formě zjevení. Petrovi ani těm, kdo měli s přijetím pohana do církve problém, se nelze divit. Překročit horizont vlastních zvyklostí a přesvědčení je obtížné. I my jsme občas přesvědčeni, že známe Boží vůli a víme, jak mají být věci správně, jsme pevně přesvědčeni o své pravdě a správném vidění, že těžko připouštíme, že věci mohou být i jinak. Bůh musí člověkem zatřást, musí ho nechat projít větší či menší krizí, aby mu člověk přestal předepisovat, co smí a nesmí. Druhá věc, která je v příběhu, jenž je detailně líčen v předchozí kapitole, zajímavá je, že onen Kornélius, setník, a jeho dům byli naplněni Duchem sv. ještě před křtem. Bůh tedy dává své dary – i dar Ducha sv. – komu chce, a tehdy, kdy on sám to uzná za vhodné. Nečeká na naše oficiality.

Z historického hlediska je zajímavá Kornéliova charakteristika na začátku příběhu v 10. kapitole: „V Césareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ V řečtině stojí doslova, že byl s celým svým domem bojící se Boha, bohabojný. Tito bohabojní (ve Skutcích se objevují víckrát), tedy lidé, kteří měli pozitivní vztah k židovství, ale nestali se plnoprávnými židy (proselyty), byli skutečně zřejmě prvními pohanskými adresáty křesťanské misie. K nim koneckonců mohl náležet i ten komoří, když cestoval do Jeruzaléma na svátky a zpět. Je třeba si uvědomit, že zejména diasporní židovstvo, jež mluvilo řecky, tvořilo důležité prostředí pro počáteční křesťanskou misii mimo území biblické Palestiny. Tento Kornélius žije v prostředí převážně pohanském, v Césareji Přímořské, ve městě, které dal zbudovat Herodes Veliký jako nádherné antické město a přístav a v němž sídlil (kromě svátků) římský prokurátor, což odpovídá dané charakteristice bohabojných, i když jde o Palestinu. Navíc se o něm říká, že byl příznivě nakloněn Židům. Podobně charakterizuje autor Lukášova evangelia i setníka, který prosí Ježíše o uzdravení svého služebníka: „Ti přišli k Ježíšovi a naléhavě ho prosili: ‚Je hoden, abys mu to prokázal; neboť miluje náš národ, i synagogu nám sám vystavěl‘.“ (Lk 7,4-5) Tito, původně příznivci synagogy, se stávají pod vlivem křesťanské misie křesťany, tvoří tak most mezi pohanským a židovským světem, po němž mohla křesťanská misie přejít pak do plně pohanského světa.

Jim jsou možná dnes podobní lidé, jimž Halík říká „něcisté“ a Jiří Suchý „cosisté“, tedy lidé, kteří věří v určitý typ transcendence (v „něco“ či „cosi“). Jsou to leckdy lidé velmi zodpovědní, velkorysí, s vysokými etickými nároky na sebe i na okolí. Jim je Bůh blízko a leckdy jsou naplněni Duchem sv., aniž to vědí, ale působí v jeho síle.

Jan 10,1-10

Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Ježíš se přirovnává jak k pastýři, tak dveřím do ovčince. Smyslem těchto přirovnání je zdůraznění jeho zájmu o lidi, za něž převzal zodpovědnost. On znamená ochranu, je možné se na něj spolehnout. Ježíš zná své, každého z nich, jménem; tedy zná identitu, tu pravou, jednoho každého. Ti, kdo mu uvěřili, kdo se na něj spolehli, znají jeho hlas, rozpoznávají jeho volání, jeho nabídky. Jsou na stejné vlně.

V druhém podobenství mluví Ježíš o sobě jako dveřích, skrze něj je možné skutečně žít – najít pastvu i mít úkryt, domov. Ježíš slibuje bezpečí, které však není sociálním zabezpečením, ale životem s perspektivou.

Obraz nabízí ještě jeden aspekt, který se v Janově evangeliu objevuje znovu třeba v 15. kapitole: Ježíš je jedinečný, dárce života a jistoty, což nabízí všem – ovce jsou ve vztahu k Ježíši všechny na stejné rovině. To nabízí demokratický model církve podobně jako vinný kmen a ratolesti. Kdo chce žít, musí jako ovce vcházet dveřmi nebo se nechat nést kmenem, všichni jsou na tom stejně, nikdo není víc ani míň. A Ježíš nabízí, nenutí, ale vymezuje se vůči nepravým pastýřům, manipulátorům a zlodějům – ti nenabízejí nic pravého, nýbrž jen prahnou po kořisti ve svůj prospěch. Je důležité slyšet Ježíšův hlas a chodit skrz pravé dveře.