Čtvrtek 9. 5. 2024 – slavnost Nanebevstoupení Páně

Sk 1,1-11

Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“

Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“

Autor Skutků odkazuje na svou první knihu – Lukášovo evangelium. Stejně jako ono jsou i Skutky adresovány Teofilovi, což byl nejspíš sponzor nebo mecenáš rozšíření obou knih. Autor slovy Ježíšovými odmítá nároky učedníků dozvědět se jasný čas nastolení definitivního Božího království. Místo toho jim zaslibuje dar Ducha, který je povede k tomu, aby vydávali o Ježíšovi pravdivé svědectví. Ježíšovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby svědčili po celém světě o Božím jednání skrze Ježíše Krista, o novém věku. Ježíš už není dostupný ve své pozemské existenci, ale je s nimi skrze dar Ducha a jednou znovu přijde, aby s konečnou platností nastolil plnost nové reality.

Posláním Ježíšových učedníků a následovníků je vydávat pravdivé svědectví, jaký je Bůh, co zjevil o sobě světu skrze Ježíše a co nabízí všem lidem jako budoucnost. Pravdivé svědectví je ovšem vázáno na život. I dnes uvěří většina lidí prostřednictvím druhých, když vidí, že víra je pro ně důležitá, že to je pro něco hodnotného, zásadního, co jim přináší vnitřní pokoj a radost, že to není zvyková záležitost.

Ef 4,1-13

Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: ‚Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.‘ Když však ‚vystoupil‘, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost.

Církev je organický celek, organismus propojený různými vazbami, diferencovaný pro různé úkoly, a to aby všichni rostli v zakotvení v Kristu. Dary jednotlivých lidí jsou dány pro růst celku; nejsou určeny pro kariéru jednotlivců, nýbrž pro prospěch celého společenství. Každý člověk je Bohem obdarováván, aby byl přínosem pro druhé. Záleží na každém, jak moc je ochoten svými dary sloužit druhým.

Autor listu klade důraz na vzájemnou ohleduplnost, jednotu a pokoj ve společenství. To neznamená uniformitu, ale jednotu v různosti, respekt i k odlišným názorům i postojům, pokud nejsou agresivní a neútočí proti druhým. Jednota ve smýšlení znamená společné zaměření na dobro, prospěch obce, schopnost přijmout většinové rozhodnutí a podřídit se, pokud to neodporuje pravdě, tedy potlačit své ego.

Mk 16,15-20

(Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům,) řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.

Tento úryvek je částí tzv. delšího závěru Markova evangelia. Čerpá z ostatních evangelií – podobně jako v závěru Matoušova evangelia jsou zde učedníci posláni hlásat a křtít, tedy misijně působit a získat další učedníky. Když člověk opravdově uvěří, víra změní jeho život, i když to neznamená, že ho budou provázet uvedená znamení. Kdo je zakotven v Kristu, přináší uzdravení svému okolí, byť to může v jiném než fyzickém smyslu. Zmrtvýchvstalý Pán je svým následovníkům blíž než za svého pozemského života: je totiž blízko každému z nich v průběhu celých dějin i všude na světě. Pokud učedníci plní Ježíšův záměr, pokračují v jeho ohlašování příchodu Božího království, což nelze jen slovy, je Pán s nimi.

Věřící, zakotvení skutečně v Kristu, jsou schopni bojovat úspěšně proti zlu, šířit dobro a uzdravovat. Nemusejí pokoušet osud pitím jedovatých nápojů nebo braním jedovatých hadů do ruky ani mluvit cizími jazyky. Účinnost jejich životní nasazení se pozná i jinak. Autor tohoto dodatku k evangeliu chce ujistit adresáty, že jsou pod ochranou Ježíšovou, že Ježíš je s nimi.