Neděle 9. 6. 2024 – 10. neděle v mezidobí

Gn 3,9-15

Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?" On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl." (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl." Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla." Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě."

I když první lidé přestoupili hranice, které jim byly vymezeny k jejich vlastnímu bezpečí, a zneužili svobody, přesto jim Bůh nabídl novou šanci, a to postavit se čelem k tomu, co se stalo. Místo toho však oni svalují vinu jeden na druhého, na Boha a okolnosti. Člověk se může špatně rozhodnout, nechat se svést, důležité ovšem je, aby byl schopen a ochoten uznat svou vinu, svůj omyl, svou slabost. A i když už první lidé nejsou s to sdílet s Bohem prostor otevřenosti a důvěry, původní svatosti, a musejí proto odejít, přes to je Bůh nenechává bez perspektivy. A tak je to vždycky. Cesta může být dlouhá, ale má svůj cíl, světlo na konci tunelu existuje, i když je člověk v dané chvíli nevidí.

2 Kor 4,13 - 5,1

Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: `Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet (lidí) bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.

Jakkoliv byl Pavel schopný misionář, ani on to neměl příliš snadné, a to ani v církevních obcích, které založil. Ačkoliv korintskou obec založil, někteří její členové měli vůči němu, všelijaké výhrady, a dokonce část z nich se proti němu postavila. Pavel nepřímo na sobě ukazuje, co je podstatné. Jistě mu nebylo lhostejné, co se o něm říká, zneuznání se ho hluboce dotýkalo, ale přesto se nenechal zastavit ani zastrašit. Momentální nepříznivou situaci snáší s výhledem na definitivní společenství s Bohem. To zakotvení v Bohu skrze Ježíše Krista mu dovoluje vyrovnat se s nejrůznějšími obtížemi, zdravotními potížemi, neúctou, podezíráním, odmítáním, pomlouváním…, a neklesat na mysli a pracovat dál.

Je to příklad postoje, kdy člověk dá přednost obecnému dobru a práce pro ně před vlastní zraněností, neporozuměním, pomlouváním…

Mk 3,20-35

Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem." Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!" Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

Ježíš nepochybně vyčníval nad své okolí a dovoloval si dělat věci, které jeho okolí vyváděly z míry. Aby jeho oponenti nemuseli uznat, že je výjimečný, že má charisma, že je opravdu nejspíš od Boha a Bohem obdařený, přestože jim to bylo jasné, osočili jej ze spolčování s nečistými duchy. Ježíš v rozhovoru s nimi ukazuje chatrnost a účelovost jejich logiky. Ježíšovi oponenti, zákoníci, dobře vědí, jak se věci mají. Znají pravdu, vědí, jak s ní naložit, dobře dění jako profesionálové rozumějí a mají v rukou všechny nástroje k jeho správné interpretaci. Oni však udělají pravý opak. Duch svatý, Duch Boží je Duchem pravdy, pokoje, rady síly, moudrosti a bázně před Hospodinem (Iz 11,1), když ovšem pravdu a bázeň vědomě popřou a obrátí v pravý opak, pak jim nelze pomoci, protože popřeli samu podstatu skutečnosti. Tomu, kdo vědomě popírá pravdu, nelze pravdou pomoci, protože ji zná. Tomu nelze odpustit, protože to nechce. Rouháním proti Duchu sv. je tedy takové jednání člověka, když on zná pravdu, a přesto ji obrací v opak. Člověk, který se mýlí, může poznat svůj omyl, člověk, který jedná zle, se může obrátit, ale s člověkem, který pravdu zná a popírá ji, nelze nic učinit.

Ale ani rodina Ježíšovi nerozumí, nejbližší příbuzní mají o něj strach, a tak se ho snaží odvést z veřejnosti. Chtějí s Ježíšem mluvit. Ježíš jejich žádost odmítne. Jistě ne proto, že by si nevážil své matky a blízkých lidí, ale proto, že jeho poslání je mnohem širší a důležitější než obavy a snad i nepochopení rodiny. Svými slovy symbolicky ustanovuje společenství nové, novou rodinu (rodinu Boží – familia Dei), jež není založena geneticky, ale na vztahu k Ježíši. Původní rodina je důležitá, ale Ježíšovo poslání od Otce má prioritu. Ježíš vykračuje z úzkých rodinných vazeb a utváří nové společenství svých následovníků, těch, kdo ve spojení s ním naplňují Boží vůli. To je velká výzva i pozvání. Ale i naplnění této výzvy k následování, k budování nové Boží rodiny, Božího království, může uspět jen tehdy, jestliže „království není v sobě rozdvojeno“.