Jan 20,19-31
Navečer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“
Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“
Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“
Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili!“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Bože, děkujeme ti, že se o těchto Velikonocích naše víra znovu rozhořela, a prosíme tě: Opatruj v nás tento svůj dar, ať všichni stále hlouběji chápeme, že jsme nebyli pokřtěni vodou, ale Duchem svatým, a že krev, kterou jsme byli vykoupeni, je krev tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Text Janova evangelia hledá odpověď na otázku, která je i po dvou tisících let pořád aktuální, řeší problém, který máme i my: Jak mám věřit v Ježíše, kterého jsem nikdy neviděl? Jak mám věřit v jeho zmrtvýchvstání, když to jednoduše není možné? Když někdo skutečně umře, tak je přece mrtvý a nikdy se na tom nic nezmění.
Na druhou stranu svědectví společenství církve tu hraje velikou roli.
Evangelium to vykládá na Tomášově příběhu. Tomáš, o kterém text vydává svědectví, nebyl Tomáš nevěřící, nýbrž věřící. Zachoval se stejně jako ostatní apoštolové: Neuvěřil, dokud Ježíše na vlastní oči nespatřil. Jenže tuto možnost měli jen lidé, kteří žili ve stejné době a na stejném místě jako Ježíš po svém zmrtvýchvstání.
Janovo evangelium bylo napsáno poměrně pozdě, až na konci 1. století, alespoň 60 let po událostech, o kterých pojednává. Většina jejich očitých svědků už umřela. Přicházela generace, která ho nikdy neviděla.
V církvi se stále naléhavěji kladla otázka: Jak máme uvěřit ve vzkříšení a ve Vzkříšeného, když jsme ho nikdy neviděli? Janovo evangelium dává odpověď: Je to možné. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.
To je i naše otázka: Jak mám věřit v někoho, koho jsem nikdy neuviděl? Co je důvodem mé víry? Co je jejím předpokladem?
Janovo evangelium tento problém přímo neřeší, ale přesto říká, že to možné je. Znamená to pro nás přijmout svědectví Písma a přijmout svědectví církve. Tím není míněna primárně církevní hierarchie, nýbrž společenství života věřících lidí.
Ani o jednom z těchto svědectví nelze podat důkaz, že je pravdivé, obě vyžadují rozhodnutí víry.
Ale když se člověk tohoto rozhodnutí odváží, může prožít něco, co už žádné rozhodnutí nevyžaduje. Pozná totiž, že ona svědectví jsou pravdivá. Pak může vstoupit do vztahu se zmrtvýchvstalým Ježíšem, dát se proniknout jeho Duchem a stát se člověkem pokoje.
