Sk 14,5-18
Když (Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst. V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy.
Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat. Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A chromý vyskočil a chodil. Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ A Barnabášovi říkali Zeus, Pavlovi Hermes, protože hlavně on mluvil. Kněz od Diova chrámu z předměstí dal k bráně přivést ověnčené býky a chtěl s lidmi obětovat. Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“ Jen stěží zadrželi těmito slovy ten zástup lidí, aby jim neobětoval.
(Liturgický překlad)
Úspěšná misijní cesta Pavla s Barnabášem má svá úskalí, neboť jejich úspěch není všem po chuti. To se s určitou pravidelností opakuje. Hlavní slovo v tom mají většinou místní Židé, protože se cítí ohroženi Pavlovou a Barnabášovou činností. Tak to alespoň líčí autor Skutků. A tak těm dvěma nezbývá než měnit místa pobytu. I v tom následují Ježíšovu radu, aby odešli z místa, kde je nepřijmou, jinam. I při práci na „Božím poli“ je třeba používat rozum. Na druhé straně jejich charismata moci uzdravovat a oslovit lidi jim přinášejí nepatřičnou a nebezpečnou proslulost, jíž se také musejí bránit. I tady je třeba používat rozum a nenechat se obalamutit pomíjivou slávou a oslavou. Jejich řeč pak je klasickým příkladem dobrého hlásání, oslovení lidí: je pozitivní, nabízí pozitivní obraz Boha a navazuje na to, co odpovídá zkušenosti adresátů. Hlasatel ustupuje stranou, protože jeho cílem je hlásání evangelia, nikoliv vlastní prosazení ani získání jakýchkoliv výhod nebo benefitů.
Jan 14,21-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Zeptal se ho Juda – ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
(Liturgický překlad)
Ježíš ve své řeči k učedníkům po odchodu z večeřadla mluví o zachovávání přikázání jako o skutečnosti, která je výrazem lásky k němu a tím pádem i „zajištěním“reciproční Otcovy a Ježíšovy lásky. Ono přikázání je však totožné s Ježíšovým slovem. Z toho je zřejmé, že nejde o soubor příkazů a zákazů, jak jsme zvyklí toto slovo chápat. Zachovávat Ježíšovo přikázání, resp. jeho slovo, znamená vydat se cestou nezištné lásky. To jediné Ježíšovo přikázání je přikázáním lásky, která je ochotná dát všechno, co má, tedy kdy člověk je ochoten jít až do krajnosti, dát sám sebe. Ovšem k takové lásce nelze nikoho nutit, v tom je ten problém. To je nárok natolik veliký, že vyžaduje od člověka hodně odvahy, hodně důvěry v Ježíše i Otce. Je to krok někam, odkud se již nelze vrátit.
Kdo se však toho odváží, kdo se této lásce oddá, kdo se odhodlá se jí učit, ten zažije neobyčejnou věc: stane se příbytkem Otce i Syna. Nebude to již on, ale Otec a Syn, kteří budou skrze něho jednat. Aby to učedníci skutečně pochopili a skutečně přijali, dostávají zaslíbení Ducha sv., Parakleta.
Podnět: Jak moc opravdu toužím, aby si u mne Otec a Syn učinili příbytek?
