Iz 65,17-21
17Neboť hle, tvořím nová nebesa a novou zemi; dřívější věci nebudou připomínány, ani nepřijdou na mysl. 18Jen se veselte a jásejte až navěky nad tím, co tvořím, neboť hle, tvořím Jeruzalém plný plesání a jeho lid samé veselí. 19Budu jásat nad Jeruzalémem a veselit se ze svého lidu. Nebude už v něm slyšet zvuk pláče ani zvuk úpěnlivého křiku. 20Nebude tam již miminko živé jen několik dnů a stařec, který nenaplní své dny. Neboť mládenec zemře ve věku sta let a ten, kdo nedosáhne sta let, bude považován za zlořečeného. 21Vystavějí domy a budou v nich bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich ovoce.
(Český studijní překlad - ČSP)
Tento text z knihy Izaiáš se nalézá v její poslední části (kapitoly 56-66), jež vznikla po propuštění Židů z babylonského zajetí. Autor tu jásá nad novou perspektivou, která se otvírá před těmi, kdo se navrátili. Je to vize, která skrz poměrně drsnou realitu (Židé se vraceli do zpustošeného města se zbořenými hradbami, zanedbaným hospodářstvím, společnosti, která do značné míry opustila „tradice otců“, nábožensko-sociálně uvolněné) vidí budoucnost a věří v Boží přítomnost a věrnost. Místo kritiky a naříkání dodává prorok svým adresátům odvahu, protože každá krize, kterou se podaří překonat, posune člověka i celé společenství dál. Tomu odpovídá i zaslíbení toho, co si člověk oprávněně přeje: plnohodnotný dlouhý život s naplněním základních potřeb (domova, střechy nad hlavou, dostatku jídla a pití, bezpečí). Bůh tvoří nový Jeruzalém (této vize se chopí i prorok Jan v knize Zjevení), ale nikoliv bez lidské součinnosti. Vidět skrze krizi je obrovský prorocký výkon, již to samo o sobě je velkým Božím darem.
Jan 4,43-54
43Po dvou dnech odtamtud odešel do Galileje. 44Neboť Ježíš sám vydal svědectví, že prorok ve své vlasti nemá vážnost. 45Když tedy přišel do Galileje, Galilejci ho přijali, protože viděli všechno, co učinil o svátku v Jeruzalémě; neboť i oni přišli na svátek.
46«Ježíš» opět přišel do Kány Galilejské, kde z vody učinil víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnaum. 47Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, odešel k němu a prosil «ho», aby přišel a uzdravil jeho syna, neboť již skoro umíral. 48Tu mu Ježíš řekl: „Neuvidíte-li znamení a divy, jistě neuvěříte.“ 49Královský úředník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě zemře!“ 50Ježíš mu říká: „Jdi, tvůj syn žije.“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. 51Ještě byl na cestě dolů, když mu vyšli naproti jeho otroci a řekli, že jeho chlapec žije. 52Vyptal se jich tedy na hodinu, ve které mu začalo být lépe. Řekli mu: „Včera v jednu hodinu ho opustila horečka.“ 53Tu otec poznal, že se to stalo v tu hodinu, kdy mu Ježíš řekl:‚Tvůj syn žije‘. A uvěřil on i celý jeho dům.
54Toto bylo už druhé znamení, které Ježíš učinil, když přišel z Judska do Galileje.
(ČSP)
Ve svém rodném městě Nazaretě neměl Ježíš zrovna velký úspěch, protože doma není nikdo prorokem. Ani Ježíš! Nicméně přesto v Káně činí Ježíš druhé ze svých sedmi velkých znamení, jak je prezentuje Janovo evangelium. Tím prvním bylo vyřešení trapné situace na svatbě, když došlo víno, druhým je uzdravení syna královského úředníka, tedy někoho, kdo se společensky pohyboval někde úplně jinde než Ježíš. V synoptické tradici jde o pohanského setníka, v Janově evangeliu o mocného člověka, kterému však jeho postavení není k ničemu, protože nestačí na to, aby byl jeho syn vyléčen. A tak přichází s prosbou za Ježíšem. Musí se obrátit na někoho, kdo mu společensky není roven, potulného kazatele. Ale co člověk neudělá pro toho, na kom mu hodně záleží! Z Kafarnaa do Kány je to kus cesty. Ježíš nezkoumá, jaký je to člověk, a jeho prosbě vyhoví, nicméně i onen královský úředník musí udělat krok do tmy a spolehnout se na řečené slovo bez možnosti bezprostředního ověření a vydat se na cestu zpět. Jeho důvěra je vystavena zkoušce, v níž on nakonec obstál, což přineslo prohlédnutí nejen jemu, ale všem v jeho domě. A uzdravení jeho synu, což se však ukazuje jako vedlejší efekt.
Janovo evangelium až na jednu výjimku nehovoří o zázracích, nýbrž o znameních. Tím chce dát najevo, že smyslem Ježíšových mocných činů není na prvním místě převracení přírodních zákonů, nýbrž svědectví o Bohu, o tom, kdo je Bůh a jaký je jeho vztah k Ježíši, svědectví, jež má vést k víře v Otce, který se zjevuje ve svém Synu. Evangelista dává najevo značnou distanc od chápání zázraku jako show, senzace, i jako jednoduchého řešení lidských problémů. Proto jich Janovo evangelium uvádí (na rozdíl od synoptiků) symbolicky a ve vystupňované síle jen sedm. Smysl „zázračného“ znamení je v podání evangelisty mnohem hlubší a zásadnější: hlavním posláním znamení je utvrzení víry v Ježíše jako Syna Božího, Mesiáše, skrze něhož je možné se setkat s Otcem.
Podnět: Současná krizová situace nám nahrává, abychom se odvážili vizí, abychom se neztráceli v zaručených výpočtech a prognózách, ale měli odvahu vidět dál, skrze ně. Jaký nový Jeruzalém (církev a společnost) mám odvahu si přát? Jaký krok do tmy mohu udělat? Nebo nemohu?
P. S. Použití různých překladů (B21, ČSP, ČEP) v zamyšleních je záměrné.
