Iz 42,1-7
"Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. 2Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. 3Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. 4Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon." 5Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: 6"Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, 7abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.
(ČEP)
Tento text je prvním ze 4 tzv. písní Služebníka Hospodinova. Kdo byl míněn tímto služebníkem Hospodinovým v době vzniku druhé části knihy Izaiáš, není historicky zcela zřejmé. Možná tyto písně alespoň částečně vztahoval prorok (tzv. Deuteroizaiáš působící v babylonském zajetí podobně jako Ezechiel) na sebe, možná byl touto postavou míněn Izrael. V průběhu dějin však tyto texty nabyly mesiánského významu: Židé je vesměs interpretují ve smyslu kolektivního mesianismu a vztahují na židovský národ jako celek, křesťané je vztahují na Ježíše Krista (což je nejvíce zřejmé u poslední z těchto písní, která v liturgii zaznívá na Velký pátek). Tento Služebník Hospodinův (hebrejské slovo „obed“ by bylo možné přeložit i slovem „otrok“ – tak to také překládá ČSP, nicméně již řecká LXX volí slovo „pais“, které znamená, syn, dítě, služebník) je ztělesněním Boží lásky neboť chrání slabé, je pokorný, trpělivý a soud, který má přinést a vykonat, je nastolení spravedlnosti, obnovy života. Skrze něj Bůh dá novou šanci k životu těm, kteří ji již ztratili – těm, kdo nevidí nic jiného než temnotu, dá prohlédnout a vyvede je ze žaláře samoty a opuštěnosti.
Kdo znal bývalého salesiánského provinciála otce Františka Míšu zv. Dominus, tak si možná vzpomene, že výrok „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ byl jeho primičním heslem, kterým se celý život řídil, a i díky tomu salesiánská rodina za totality kvetla. Jeho nezlomná důvěra v lidi byla obrovským povzbuzením; nikdy nad nikým nezlomil hůl – a to přinášelo velké plody.
Jan 12,1-11
1Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. 2Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. 3Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. 4Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: 5"Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?" 6To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. 7Ježíš řekl: "Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! 8 Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky." 9Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 10Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; 11neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.
(ČEP)
Janovo evangelium líčí tuto scénu odlišně od Mk i Mt. Zatímco Marek i Matouš tuto scénu situují do domu Šimona Malomocného a žena, která maže Ježíšovy nohy, je neznámá (u Mk i Mt vylévá nardový olej Ježíšovi na hlavu; pomazání nohou připomíná scénu z Lk 7), zde se scéna odehrává v domě Lazarově a touto ženou je jeho sestra Marie. Navíc v Janově podání tu nabývá velmi negativních rysů Jidáš (je označen za zloděje – u Mk a Mt jsou to kolektivně učedníci, kteří želí „vyhození peněz“). Autor Janova evangelia spojil tuto scénu (nepochybně v základu historickou) s postavami známými z předchozí kapitoly a s příběhem Lazarovým.
Ježíš ví, co ho čeká, a proto přijímá onu poctu od Marie. Tím chce i své učedníky připravit na následující dění, ale vcelku marně. Možná právě proto, že byli svědky neslýchaného zázraku-znamení vzkříšení Lazara, si myslí, že se Ježíšovi nemůže nic stát, a reagují, jako by se nic nedělo. Vážnost situace vlastně vůbec nechápou a zůstávají ve svém myšlení u běžné činnosti – starosti o chudé, jak to s Ježíšem nejspíš praktikovali.
Vzkříšení Lazara vyvolalo rozruch, jak by ne! Mnozí Židé se proto jdou přesvědčit na vlastní oči, což je místnímu establishmentu proti srsti, takže chtějí vedle nepohodlného Ježíše zlikvidovat i Lazara, jenž je přece jen pádným důkazem o Ježíšově velikosti a moci. O jednoho víc nebo míň!!!
Podnět: Dovolme někdy sobě i druhým určitou „rozmařilost“ z radosti a lásky jako ta Marie. Její gesto znamenalo mnohem víc, než tušila. Udělejme ve vztahu k někomu druhému, blízkému něco, co není dáno nutností, nýbrž jen tak, opravdu z čirého potěšení z druhého, ze vztahu k němu.
