Protože liturgie Bílé soboty, resp. vigilie Zmrtvýchvstání Páně, je na biblické texty příliš bohatá (7 starozákonních a 2 novozákonní čtení), vybírám z nich pouze evangelium.
Mt 28,1-10
Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob. 2A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něm. 3Jeho vzhled byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. 4Strachem z něho se strážci roztřásli a zůstali jako mrtví. 5Anděl promluvil k ženám:„Vy se nebojte. Vždyť vím, že hledáte Ježíše, toho ukřižovaného. 6Není zde, neboť byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na místo, kde ležel «Pán». 7A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen «z mrtvých»; a hle, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte. Hle, řekl jsem vám to.“ 8Rychle odešly od hrobky a se strachem i velikou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. 9A «jak šly dát zprávu jeho učedníkům,» hle, Ježíš je potkal a řekl:„Buďte pozdraveny!“ Ony přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. 10Tehdy jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí.“
(ČSP)
Ženy bývají velmi často označovány za zvědavé, což nebývá vždy míněno příliš pozitivně. Ale zvědavost může být také velmi pozitivní vlastností. Když je člověk zvědavý a zvídavý, tak nepovažuje daný stav věci nebo stav svého poznání za vyčerpaný, definitivní a jde zkoumat dál. Tedy i dvě Marie se vypravily ke hrobu, jakmile to situace dovolila, „aby se podívaly na hrob“. Co tam tak mohly očekávat – u hrobu stráž, hrob zavalený kamenem, co ještě překvapivého by tam mohlo být! Autor Matoušova evangelia neříká, že šly pomazat Ježíšovo tělo, tedy dokončit pohřeb, protože tělo pohřbil Josef z Arimatie a nejspíš řádně. Autor píše převážně pro křesťany ze židovství a pro ně by manipulace s již pohřbeným tělem byla těžko přijatelná (i Janovo evangelium referuje o řádném pohřbení Ježíšova těla). Těm dvěma ženám to prostě nedalo, protože v nich zůstalo cosi nedokončeného, nedořečeného, prázdný otevřený prostor očekávání. Samy nejspíš dobře nevěděly čeho.
Nebe na jejich očekávání reaguje jakýmsi podivným přírodním úkazem, jenž doprovázel zjevení Božího anděla. Snad tímto symbolem chtěl autor vyjádřit, že Bůh naplnil jejich prázdný prostor svou přítomností, novým poznáním, jež není řádu čistě racionálního, nýbrž zkušeností, zakoušením něčeho, co přesahuje možnosti lidského uchopení. Nepřipravené strážce to vyděsilo, zcela znehybnilo. Ženám se dostane pochopení události, která leží za hranicí pozemské reality, a mají být prvními hlasatelkami této transcendentní události, totiž skutečnosti, že Ježíš žije, Bůh ho vzkřísil, ovšem v jiné dimenzi života. Dvakrát jsou vyzývány k tomu, aby se nebály. Proč? Čeho by se měly bát? Nejspíš jsou těmito výzvami povzbuzovány k důvěře v nepředstavitelné, k důvěře v moc Boží a snad i k překonání šoku, kterých se jich jistě zmocnil. On výzva „nebojte se“ je uvádí do důvěry v novou realitu, kterou zakoušejí, ať už jde o anděla nebo Ježíše samotného.
Zvědavé ženy, které nebyly brány v tehdejší době vážně a nemohly být svědkyněmi u lidského soudu, jsou pověřeny, aby svědčily o moci Boží, a to mužům-učedníkům. Bůh má smysl pro paradox a obracení poměrů.
Podnět: Nebojme se být zvědaví, nepovažovat věci za již vyřízené a uzavřené, když nám naše nitro říká, že to tak nutně nemusí být, nebojme se setkání s nečekaným.
