Oz 6,1-6
1„Pojďme se vrátit k Hospodinu! On nás ranil a on uzdraví, udeřil a také ošetří. 2Po dvou dnech nám život navrátí, třetího dne nás znovu postaví, abychom před ním mohli žít, 3abychom Hospodina znali a znát ho chtěli stále víc. On se objeví tak jistě jako svítání, přijde k nám jako průtrž na podzim, jak jarní déšť, jenž zemi zavlaží.“ 4Co mám s tebou, Efraime, dělat? Co s tebou, Judo, udělat? Vaše láska je jako ranní mlha, jak rosa, jež zrána vyprchá! 5Proto jsem vás otesával skrze proroky, ubíjel jsem vás svými výroky, aby mé úsudky jak světlo zářily. 6Chci totiž lásku, nikoli oběti, poznání Boha spíš než celopaly.
(B21)
Lepší výzva pro postní dobu už nemůže zaznít. Návrat k Hospodinu, to je přesně to, co je míněno slovem obrácení. Odkaz na třetí den, s nímž již rabíni spojovali pozitivní boží zásah, se nám může spojit s výrokem o Ježíšově zmrtvýchvstání: „třetího dne vstal z mrtvých“. Ono třídenní, jímž vrcholí postní doba a začínají velikonoce, je kvintesencí celé postní doby. Třetího dne nás Bůh spolu s Ježíšem Kristem znovu postaví, abychom před ním, tedy s ním, mohli žít, abychom objevili velikost Boží lásky a chtěli ji objevovat, poznávat stále víc. Bůh totiž, jak stojí v závěru úryvku, chce lásku, chce, abychom po něm toužili, protože on touží po nás, touží nám dávat svou lásku. Bůh netouží po našem ponižování a sypání si popela na hlavu (byť je to z naší strany občas na místě), nýbrž po zájmu o něj, po naší přítomnosti, radosti z něj. Chce, abychom ho objevovali, poznávali právě teď a tady, v té situaci, v níž jsme. V čem to má spočívat, jak to máme udělat, to musíme najít sami. Musíme se rozpomenout na svou první lásku (srov. Zj 2,4) a znovu zahořet, znovu se naučit radovat.
Možná nás Bůh právě teď otesává a vyzývá, abychom udělali krok novým směrem. I pro nás nejspíš platí: „co mám s tebou dělat…..?“
Lk 18,9-14
9Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství: 10„Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní. 11Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. 12Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů...’ 13Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!’ 14Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
(B21)
Jeden z příběhů-podobenství Lukášova evangelia, který tak dobře známe, že už jeho poselství ani nevnímáme. Ano, ten šejdíř celník odešel ospravedlněn a ubohý snažící se farizeus vyšel naprázdno…. Ovšem tím celníkem bychom zrovna být nechtěli, i když odešel ospravedlněn, a o farizejovi víme, co si máme myslet, resp. že se nesmíme moc chválit, abychom nedopadli jako on. Co to ovšem znamená, že celník odešel ospravedlněn – přestal se pak chovat nemorálně, okrádat druhé, kolaborovat s Římany, změnil své zaměstnání? Nic z toho nevíme a pravděpodobně o to Ježíšovi ani nešlo. Oba postoje, jež jsou tu konfrontovány, mohou být špatně vykládány. Farizejova největší chyba nebyla tak úplně v tom, že si byl vědom svého správného jednání, ba možná ani v tom, že se srovnával s jinými lidmi a cítil se lepší než oni (to je samozřejmě vždycky poněkud ošidné), nýbrž v tom, že to všechno považoval za svou zásluhu. A správnost jednání toho celníka nespočívá především v tom, že si sype popel na hlavu (žádné sliby, že se změní, tu nezaznívají), ale v tom, že se svěřuje do Boží moci, do moci jeho lásky, že si ji uvědomuje.
Tento příběh by mohl vést k tak zvané falešné pokoře, k podceňování sebe sama, k pokrytectví. Člověk si má být vědom svých darů, má je užívat a může o nich mluvit, nemá se za každou cenu stavět na poslední místo (a pak být nespokojen, že si jeho výkonu nikdo nevšiml), ale měl by si přitom uvědomovat, že to, že „to někam dotáhl“, že má to, co má, že je schopen žít dobrý a mravně zodpovědný život, není jen jeho vlastní zásluha. Měl by děkovat za to všechno, co dostal, co smí, co může, a nesrovnávat se s jinými ne proto, že by třeba skutečně nebyl lepší a schopnější než oni, ale proto, že neví, proč oni jsou takoví, jací jsou, že nezná jejich životní příběh, okolnosti jejich života. Kritiku druhých vyslovujeme velmi často ne proto, abychom dosáhli něčeho pozitivního, změny, nýbrž abychom ujistili sebe i okolí o svých kvalitách. V tom je farizejův postoj špatný: nejde mu o pravdu a dobro, o Boha, ale o sebepotvrzení. Právě to chtěl onen farizeus získat od Boha, potvrzení o tom, jak je skvělý. A právě toho se mu nedostalo. To je v tomto případě ono ospravedlnění, jež nedostal. Farizej se sám vyloučil z Boží přítomnosti a přízně, protože mu šlo o sebe sama nikoliv o blízkost k Bohu, celník ji získal, protože po ní toužil a byl si vědom, že je odkázán na Boží dar.
Podnět: Bojíme se si přiznat své kvality, abychom nedopadli jako ten farizeus. Ale návrat k Hospodinu znamená objevení pravdy i o nás samých. Teprve jsme-li pravdiví k sobě, jsme schopni se mít rádi, můžeme být pravdiví vůči druhým, můžeme je milovat, protože nepotřebujeme uspokojovat své já na jejich účet, a můžeme se „hřát“ v žáru Boží přízně, nechat se zahrnout jeho láskou. Což takhle se večer podívat na svůj den, ocenit všechny jeho pozitivní stránky, „oplakat“ ztráty a odevzdat vše tomu, který nás miluje?
