1 Petr 5,5b-14
(Milovaní!) Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť „Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným“. Pokorně se proto skloňte pod mocnou ruku Boží, a on vás povýší, až k tomu přijde čas. „Na něj hoďte všechnu svou starost“, vždyť jemu na vás záleží. Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po (celém) světě musejí také tak trpět. Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní. Jemu patří vláda na věčné věky. Amen.
Píšu vám toto krátké psaní prostřednictvím Silvána, kterého pokládám za věrného bratra; chtěl jsem vám dodat odvahy a dosvědčit vám, že toto je pravá Boží milost; stůjte v ní. Spoluvyvolená (církevní obec) babylónská vás pozdravuje, rovněž Marek, můj (duchovní) syn. Pozdravte se vespolek políbením lásky. Pokoj vám všem, kteří jste spojeni v Kristu.
(Liturgický překlad)
Tento závěr Prvního listu Petrova je zvolen jako liturgické čtení především proto, že je v závěru jmenován Marek, který je pak v tradici ztotožňován s autorem nejstaršího evangelia (Markova), což je z historického hlediska přinejmenším sporné. Nejspíš i z tohoto textu vychází stará církevní tradice (jak ji uvádí ve svých Církevních dějinách Eusebius s odvoláním na Papiáše), která z Marka činí tlumočníka Petrova v Římě.
Autor Prvního listu Petrova adresuje ústy Petrovým důležitá napomenutí svým čtenářům. Mají být pevni ve víře (což bylo na konci 1. století velmi aktuální, protože začínalo ve větším měřítku pronásledování křesťanů, jejich marginalizace a ostrakizace), chovat se k sobě navzájem ohleduplně, být vytrvalí i přes příkoří a utrpení a mít naprostou důvěru v Boha, protože jemu na nich, na každém z nich, záleží. Mají veškerou svou starost hodit na Pána. Není to tak snadné, jak to vypadá, protože to znamená mít odvahu se neznepokojovat, zůstat klidný a plný důvěry, že Bůh jedná, ať se děje, co se děje, ať to dopadá jakkoliv. To v situaci ohrožení, stresu a strachu není vůbec jednoduché. Je to velká výzva.
Oním obcházejícím lvem, ďáblem, není nic menšího než svody okolního světa, ohled na vlastní zajištění, vlažnost ve víře, strach a snaha vyhnout se nepříjemným konfrontacím. Do značné míry to platí i dnes, i když dnes nás křesťany tady (na rozdíl od některých jiných zemí) neohrožuje státní moc nějakými represemi. Ohrožují nás však svody tohoto světa i naše vnitřní nezřízenosti. A s těmi je třeba bojovat. A navíc být solidární s těmi, kteří procházejí utrpením. Vůbec je vidět, vnímat a mít o ně starost a péči.
Mk 16,15-20
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.
(Liturgický překlad)
Verše 15-20 představují závěr delšího ukončení Markova evangelia, o němž již byla řeč. Text mluví o důležitosti víry, již mají apoštolové/učedníci zvěstovat. Ti, kdo věří, budou nadáni různými charismaty, jak je známe např. z Prvního listu Korinťanům. Některá z těchto charismat jsou velmi specifická (brát hady do ruky nebo vypít něco jedovatého bez následků) a slouží spíše k demonstraci síly víry než k užitečnosti celému společenství. Ale možná v dané situaci obce něco takového bylo důležité. Rozhodně není doporučeníhodné je zkoušet. Charisma je dar, který Bůh dává, komu chce, nelze si ho vynutit a není určen pro vyvyšování někoho nebo extravagantní show, ale především pro službu společenství tak, aby toto společenství rostlo ve víře, naději a lásce.
Podnět: Charismata mohou být různá a nejde jen o taková, jež jsou nápadná a vymykají se běžným schopnostem člověka. Jsou i charismata jakoby zcela všední, ale život obce bez nich není možný. Jsou stejně důležitá jako ta nápadná. Jaká jsou moje charismata, čím mohu přispět k růstu svého společenství?
