Ez 37,21-28
(20Podrž ta popsaná dřeva před jejich očima 21a řekni jim –) Tak praví Panovník Hospodin: Hle, já vezmu syny Izraele z národů, kam odešli. Shromáždím je z celého okolí a přivedu je zpátky do vlasti. 22V té zemi, na izraelských horách, je učiním jediným národem a všem jim bude kralovat jeden král. Už to nebudou dva národy, už se nebudou dělit na dvě království. 23Už se nebudou poskvrňovat svými hnusnými modlami, svými nechutnými obrazy a všemi ostatními hříchy. Zachráním je odevšad, kde žili a hřešili, a očistím je. Budou mým lidem a já budu jejich Bohem.
24Můj služebník David bude jejich králem a všichni budou mít jediného pastýře. Budou se řídit mými zákony, dodržovat má ustanovení a jednat podle nich. 25Budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jákobovi a ve které bydleli jejich otcové. Budou v ní bydlet oni, jejich děti i děti jejich dětí až navěky a vůdcem jim navěky bude můj služebník David. 26Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi. Zasadím je a rozmnožím a uprostřed nich zřídím navěky svou svatyni. 27Můj příbytek bude mezi nimi, já budu jejich Bůh a oni budou můj lid. 28Tehdy národy poznají, že já jsem Hospodin, Posvětitel Izraele, až bude má svatyně navěky uprostřed nich.“
(B21)
Prorok Ezechiel je prorokem babylonského zajetí. V jeho proroctví se objevuje i reflexe minulosti, existence dvou království, která skončila časově sice rozdílně, ale v době babylonského zajetí už jsou obě království minulostí. Severní Izrael byl zničen Asyřany definitivně v roce 722 př. n. l., Judské království skončilo zničením Jeruzaléma v r. 587 př. n. l. a babylonským exilem v několika vlnách (597-538). Hospodin ústy Ezechielovými tedy zaslibuje novou budoucnost, a to v situaci vyhnanství a z lidského hlediska nejisté budoucnosti. Tato budoucnost neznamená jen obnovu jednoty a návrat, ale také návrat k pravé víře, zavržení model a obnovu věrnosti Hospodinu respektem vůči jeho ustanovením. Ezechiel tu mluví o nové smlouvě, o obnově vztahu mezi Bohem a lidem, jež spočívá v přebývání Boha uprostřed vyvoleného lidu, mluví o mesiánské době. Křesťané proto vidí naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu a církvi. I pro církev ovšem platí, že Bůh bude uprostřed svého lidu a lid bude lidem Božím tehdy, když bude Bohu věrný. Věrnost Bohu znamená žít a jednat ze svobody, kterou Bůh nabízí, k níž svůj lid povolal.
Jan 11,45-56
45Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili. 46Někteří však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš udělal. 47Vrchní kněží a farizeové shromáždili Veleradu. „Co budeme dělat?“ říkali. „Ten člověk dělá spoustu zázraků! 48Když ho necháme, všichni v něj uvěří! Přijdou Římané a připraví nás o toto posvátné místo i o národ!“ 49Jeden z nich, Kaifáš, který byl toho roku veleknězem, jim řekl: „Vy nic nevíte! 50Nechápete, že je pro nás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý tento národ zahynul?!“ 51(To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem, prorokoval, že Ježíš má zemřít za tento národ. 52A nejen za tento národ, ale také aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno.) 53Od toho dne tedy byli rozhodnuti, že ho zabijí. 54Ježíš proto už nechodil mezi Židy veřejně, ale odešel odtud do kraje poblíž pouště, do města jménem Efraim, a tam pobýval s učedníky. 55Blížily se židovské Velikonoce. Mnozí z toho kraje putovali na Velikonoce vzhůru do Jeruzaléma, aby se očistili. 56Hledali tam Ježíše, a když stáli v chrámu, povídali si mezi sebou: „Co myslíte? Že by nepřišel na svátek?“
(B21)
Ježíš završil svá znamení v Janově evangeliu vzkříšením Lazara. Jeho zázraky se již nedaly zpochybnit, museli je uznat i jeho největší kritici a oponenti. Místo aby se před těmito znameními sklonili jako před znameními přítomnosti a moci Boží, interpretují celé dění politicky, tedy se strachem o osud svůj i celé země, v níž mají ovšem vedoucí roli. A pak Kaifáš, v té době vrchní náboženská a morální autorita, vynáší pragmatický výrok: pro zachování statusu quo je lepší, aby byl jeden člověk, nota bene nepohodlný, (tedy Ježíš) obětován, protože jinak by mohlo dojít k obtížné politické situaci a na lámání chleba: vládnoucí vrstva by přišla o svůj klid, vliv a majetek. Vlastní zájem je tak maskován ochranou celku. Ježíš byl sice obětován, ale to nakonec nezachránilo Židy před zničením Chrámu, tedy i zániku vlivu těch, kdo s ním byli životně spjati, a stejně tak došlo k likvidaci zbytků židovské samosprávnosti. Kaifášův pragmatický výrok se tak naplnil zcela nečekaným způsobem. Bůh totiž tuto situaci, tedy komplot proti Ježíšovi, jenž vedl k jeho popravě, dokázal proměnit ve prospěch celého Božího lidu, ba celého světa. Ježíš zemřel za lid a důsledkem jeho výkupné smrti je i vznik církve jakožto Božího lidu, ale to neměl Kaifáš na mysli – to vidí autor evangelia ze své perspektivy učedníka Ježíšova.
Ježíšova postava nutila tehdy a nutí i dnes lidi k zaujetí pozice: pro nebo proti – a do tábora těch, kdo jsou proti, patřili a patří i ti, kterým to bylo a je jedno. I lhostejnost je postoj.
Člověk se může pro záchranu důležitých hodnot obětovat sám, nesmí však aktivně obětovat někoho jiného.
Podnět: Blíží se Velikonoce, vstupujeme do Svatého týdne, je možné přemýšlet a modlit se nejen za svou vlastní očistu a své vlastní obrácení, ale celého společenství, do něhož patříme. Bůh chce být uprostřed svého lidu, uprostřed lidí, ale nemůže být tam, kde vládne zlo a hřích – a čeká od nás, že s tím něco uděláme. Tak jako prorok Ezechiel i autor evangelia můžeme i my jako učedníci Ježíšovi rozpoznávat v neblahosti dění a politických kalkulů perspektivu Boží moci, jež se prosadí.
