Sk 13,44-52
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ,Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“
Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
(Liturgický překlad)
Hlásání pravdy a konání dobra se leckdy nesetkává s příznivou reakcí, protože vyvolává závist a pocit ohrožení těch, kdo staví svůj život na moci a bohatství. Takové jednání uniká jejich moci a to je činí nervózními. Přesně o to šlo i v konfliktu Pavla a Barnabáše se Židy v Antiochii Pisidské. Kromě osobní žárlivosti a strachu ze ztráty vlivu šlo také o finance, protože hrozilo, že Pavel s Barnabášem odloudí židovské obci (synagoze) lidi z řad bohabojných ve prospěch rodícího se křesťanství, rodící se křesťanské obce. Těmto židovským kritikům se podařilo zorganizovat odpor vlivných vrstev města (k tomu jim byly dobré i ženy z vrchních vrstev) a Pavla s Barnabášem z města vypudit. Přes tento odpor a zdánlivý neúspěch zaseté semeno už začalo přinášet své plody, radost a naplnění Duchem sv. Pavel s Barnabášem tak naplňují i Ježíšova slova, že když učedníci jsou odmítáni v jednom místě, mají odejít do druhého. Konec konců je to Bůh, kdo jedná. Není třeba jít vždycky hlavou proti zdi.
Jan 14,7-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ,Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“
(Liturgický překlad)
V této části Ježíšovy řeči po večeři na rozloučenou slyší učedníci základní sdělení: Ježíš je viditelnou tváří Boží. Transcendentní Bůh, jehož nelze postihnout lidskými smysly, se dává poznat v lidské osobě svého Syna, a to jako Bůh nejen dobrý a milosrdný, jak v něj židovstvo věřilo, ale dokonce takový, který je ochotný se vzdát ve prospěch člověka všeho, sestoupit na dno lidského utrpení a lidské vydanosti. Skutky, o nichž tu Ježíš k učedníkům mluví, nejsou zázraky v běžném slova smyslu, nýbrž skutky lásky, které skrze své následovníky koná Ježíš. Jeho odchod k Otci znamená, že jim v osobě Ducha sv. (Parakleta) bude přítomen, bude jejich silou. Tak budou moci působit dál, než mohl Ježíš v rámci svého pozemského působení, de facto nikoliv oni, ale on v nich. Autor evangelia má zřejmě na mysli především misii, rozšíření evangelia. Ježíšův odchod k Otci je spojen (nejen zde) s příslibem vyslyšení proseb. Ovšem prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s Ježíšovou osobou a jeho jednáním, není to pouho pouhé dovolávání se Ježíšova jména jako jakési magické formule, nýbrž schopnost vydanosti, napojení se na Otce. Je to na jedné straně silný příslib a již zde dokonce dvakrát opakovaný, na druhé obrovský nárok na člověka obracet se na Otce jako Ježíš.
Podnět: Ježíš je sice viditelnou tváří Otce, ale my už ani jeho tvář nemůžeme bezprostředně vidět. Lze ji však najít při čtení Písma či slavení tajemství jeho oběti a zejména v lidech, kteří jdou jeho cestou. Ježíš se dokonce ztotožňuje s těmi nejpotřebnějšími a lidmi na okraji, ale jeho tvář lze opravdu zahlédnout v těch, kdo ho opravdu následují. Jsou-li takoví kolem mne, jak se k nim stavím?
