Iz 7,10-14

¹⁰Hospodin dále mluvil k Achazovi: ¹¹Vyžádej si od Hospodina, svého Boha, znamení, žádej, ať to je hluboko dole nebo vysoko nahoře. ¹²Ale Achaz řekl: Nebudu žádat a nebudu zkoušet Hospodina. ¹³Nato Izajáš řekl: Slyšte nyní, dome Davidův. Málo je vám unavovat lidi, že budete unavovat i mého Boha? ¹⁴Proto vám Panovník dá znamení sám: Hle, dívka otěhotní, porodí syna a dá mu jméno Immanuel.

(ČSP)

Toto proroctví pronesl prorok Izaiáš k judskému králi Achazovi někdy mezi 735-732 př. n. l. v době syrsko-efraimské války jako proroctví varovné. Král Achaz se chtěl v krizové situaci spoléhat na spojení s asyrským králem, před čímž ho prorok Izaiáš vehementně varoval. Král Achaz totiž nedůvěřoval zaslíbením od Hospodina a chtěl si zajistit řešení svými vlastními silami, lidským kalkulem. Prorok v krizové situaci ohrožení nabízí králi možnost ověření Hospodinových příslibů, pokud se spolehne výlučně na Hospodina, ale král to odmítá. Nechce se vzdát vlastní představy řešení krizové situace a předstírá úctu k Hospodinu, ve skutečnosti však nechce nic slyšet, protože se již vnitřně rozhodl. Prorok však tento úhybný manévr dobře prohlédl a ohlašuje znamení od Boha, jež má de facto krále zahanbit v jeho nevěře.

ČSP překládá hebrejský výraz almah výstižně „dívka“(tj. mladá žena, možná vznešeného původu, pohlavně zralá – mohla být nevdanou pannou nebo mladou vdanou ženou), nikoliv „panna“, jak jsme zvyklí na základě řeckého textu (LXX – parthenos: panna). Znamením mělo být narození syna, jenž má být symbolem Boží přítomnosti (jméno Immanuel znamená Bůh s námi). Koho tím prorok myslel, není historicky zřejmé – často se uvádí, že šlo o narození královského syna nebo syna nějaké významné rodiny spojené se dvorem. Důležitější než hledání konkrétní osoby, kterou měl prorok na mysli, je sdělení jména, symbolu. Ač je král nevěrný, neschopný spolehnout se na Hospodina, Hospodin zůstává svému zaslíbení věrný, zůstává se svým vyvoleným lidem.

 Význam tohoto proroctví se nevyčerpal v narození onoho konkrétního dítěte ke konci 8. století př. n. l., nýbrž toto proroctví zůstalo otevřené do budoucnosti a skrze řecký překlad hebrejského textu bylo aktualizováno jako příslib mesiáše, jehož narození bude přesahovat běžnou lidskou skutečnost. Autor Matoušova evangelia toto proroctví pak aplikoval na Ježíše Krista (Mt 1,23).

Věřit Bohu není snadné, protože člověk musí udělat krok do tmy, do předem nezajištěné situace; ovšem leckdy ani nechce nic vědět, nechce mít jasno (ač by mohl), nechce změnit své rozhodnutí, protože co kdyby to od něj vyžadovalo něco, do čeho se mu vůbec nechce. Pro jistotu „nebude obtěžovat Hospodina“. Jaké štěstí, že Hospodin přesto jedná.

Žid 10,4-10

³Ale v těch obětech je každoročně připomínka hříchů, ⁴neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy. ⁵Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi mi však tělo; ⁶nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. ⁷Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem – ve svitku knihy je napsáno o mně –, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘ ⁸Když napřed říká: ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl, ani se ti nelíbily‘ – tedy ty, které se obětují podle Zákona –, ⁹potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal, «,Bože,» tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. ¹⁰V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy.

(ČSP)

List Židům zdůrazňuje, že největší Ježíšovou obětí byla naprostá oddanost Otci, jež ho vedla až k akceptování smrti na kříži, k úplnému sebedarování. Už starozákonní tradice zdůrazňovala, že je důležitější čistota srdce, respekt k Boží vůli než jakékoliv oběti. „Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.“ (Ž 51,18-19).

Bůh nevyžaduje hmotné dary, hmotné oběti, jež mohou být zcela neúčinné, pokud s nimi nedává člověk sám sebe.

Lk 1,26-38

²⁶V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, ²⁷k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova; jméno té panny bylo Marie. ²⁸I vešel k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí obdařená, Pán je s tebou. «Požehnaná tys mezi ženami.»“ ²⁹Ona však byla tím slovem velmi rozrušena a uvažovala, jaký je to pozdrav. ³⁰A anděl jí řekl: „Neboj se, Marie, neboť jsi nalezla milost u Boha. ³¹A hle, otěhotníš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. ³²Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. ³³Na věky bude kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování nebude konce.“ ³⁴Marie řekla andělovi: „Jak se to stane, vždyť nepoznávám muže?“ ³⁵A anděl jí odpověděl: „Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se «z tebe» narodí, bude nazváno Syn Boží. ³⁶Hle, tvá příbuzná Alžběta – také ona počala ve svém stáří syna a toto je šestý měsíc té, která je nazývána neplodnou. ³⁷Neboť u Boha nebude žádná věc nemožná.“ ³⁸Marie řekla: „Hle, jsem Pánova otrokyně; nechť se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

(ČSP)

Tato scéna je tak notoricky známá, že je téměř zbytečné ji komentovat. Pokusím se ji proto vidět z poněkud jiné perspektivy.

Vcelku obyčejná židovská dívka má naplnit nejasné očekávání židovského národa a přinést mu novou naději, vzpruhu, dokonce dějinný zlom. Není divu, že takový úkol, takové poslání jí připadá nepřiměřené. Na takovou výzvu nebyla vůbec připravena. A přesto ji přijímá, přesto se odváží jít do rizika, které ji samu ohrožuje na životě. Postaví se do linie starozákonních žen, které se – přes evidentně nepřekonatelné překážky – odváží uvěřit v nemožné. Plodem jejich odvahy jsou děti zaslíbení, děti, které pohnou dějinami. Maria stojí na konci této linie s odvahou, kterou své předchůdkyně překonává. V dikci Lukášova evangelia je na svůj úkol v dané chvíli sama, v oné chvíli se nemůže o nikoho jiného opřít, musí jednat sama za sebe a zároveň vzít i zodpovědnost za druhé, především za Josefa i za dítě, které se má narodit. Otevírá novou a definitivní etapu lidských dějin a otevírá ji jako žena, která je schopná dát všanc svůj život. Stojí tak bok po boku svému Synu, kterého v této síle, odvaze a naději počala.

Podnět: Boží poslové jsou v životě různí a v životě každého člověka se vyskytují, často mohou mít velmi nenápadnou podobu. Přijetí jejich poselství do osobního života záleží na tom, zda člověk od Boha něco očekává, zda je otevřen novému a nečekanému. Co kdyby dnes ke mně takový posel přišel…?

Vrátit se na všechna Zamyšlení ...