Azariášova modlitba z knihy Daniel 3,25.34-43
Tento text vznikl nejspíš v době ohrožení židovské identity kolem poloviny 2. století př. n. l., kdy se Seleukovci (Antiochus Epifanes), vládnoucí řecká dynastie, pokoušeli sjednotit svou rozsáhlou říši pomocí jednotného životního stylu a reformovat i židovské náboženství (za pomoci čelných židovských představitelů) v souladu se zvyklostmi okolního světa. Proti nim se postavili bratři Makabejští, kteří nakonec dosáhli svobody náboženského vyznání v tradici otců i státní samostatnosti. Modlitba je jakousi historickou reflexí nad dějinami národa.
Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: „Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu. Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství. Přijmi nás alespoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!
Azariášova modlitba je deuterokanonický text (tj. není obsažen v protestantských překladech bible). Na této modlitbě je pozoruhodné, že se ji Azariáš modlí „uprostřed ohně“, tedy v situaci vlastního ohrožení, do něhož se dostal kvůli své věrnosti Hospodinu (viz tři mládenci v rozpálené peci), a vyznává viny celého izraelského společenství. Ne své vlastní, ale celého společenství a za celé společenství (nikoliv za vlastní záchranu) prosí o dar Boží přízně.
Podnět: Neměli bychom i my dnes (právě v postní době) si uvědomit zodpovědnost za celé společenství, v němž žijeme, a skutečně si připustit, že se i my jako společenství víry podílíme na stavu naší společnosti, a modlit se i angažovat se aktivně pro změnu společenského klimatu. Stále totiž myslíme příliš individualisticky, jako by se nás celková situace až tak netýkala, ale ona prapůvodní vina, jež zatěžuje tento svět zejména strukturami hříchu (a těm se nelze vyhnout), dopadá i na nás, byť jsme z ní křtem vysvobozeni, protože se i my podílíme na její vládě svým jednáním nebo nejednáním. Upřímná prosba o Boží slitování a přítomnost v životě všech je důležitá stejně jako zahrnout se do společenství viny – jako ten Azariáš.
O nutnosti odpouštění – Mt 18,21-35
21Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ 22Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.
23Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. 24A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. 25Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. 26Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!’ 27Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. 28Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!’ 29Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!’ 30On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. 31Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. 32Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!’ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. 33Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!’ 34Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
35Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“
(překlad: Bible pro 21. století)
Podobenství o nemilosrdném služebníkovi, jemuž bylo odpuštěno nesmírně mnoho a jenž nebyl schopen odpustit nebo jen odložit splátku malého dluhu svého spoluslužebníka. Podobenství pracuje s velkou nadsázkou, pokud jde o jednotlivce: Pán odpouští svému služebníkovi, který ho prosí, dluh ve výši desítek či stovek miliard korun (tedy ve výši něčeho jako státní dluh) a on není schopen mít slitování ohledně dluhu pro svého kolegu v řádu stovek. To se de facto děje proto, že onen velký dlužník není schopen vnímat perspektivu druhého a vidí jen tu svou. Z dobra, kterého se mu odpuštěním dluhu dostane, není schopen vyvodit praktické důsledky pro své jednání. Má strach jen sám o sebe a v tomto strachu se domáhá slitování od někoho mocnějšího, ale není s to se chovat stejně vůči tomu, kdo mu jaksi ubírá v jeho očích na životní jistotě (dluží mu). Nejde jen o majetek, jak uzavírá podobenství.
Podnět: Možná by stálo za to podívat se trochu jinýma očima na ty, kteří nám lezou na nervy, kteří ohrožují naše (jakékoliv) jistoty (včetně jistot, že my jsme na té správné straně, že máme pravdu), a pokusit se se s nimi vnitřně srovnat a svolávat i na ně Boží přízeň. Nejde jen o naše osobní antipatie (dané třeba i skutečnými křivdami, jejich negativním či zlým chováním) vůči konkrétním lidem, ale i vůči „těm nahoře“, ať je to kdokoliv. Nejde o to, abychom si zajistili Boží odpuštění, ale o to, aby svět kolem nás se zbavoval negativních energií a šířícího se zla. Tam, kde se šíří dobro, zlo nedostává šanci.
P.S. Vždycky jsem si o sobě myslela, že nejsem schopná z hloubi duše nenávidět někoho konkrétního, ale když jsem procházela třicetidenními exerciciemi, tak jsem tak uprostřed najednou zjistila, že to není pravda, že žiji o sobě ve velkých iluzích. Byl to šok.
