Sk 16,22-34
Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy.
(Ostatní) vězni je poslouchali. Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěly základy žaláře. A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Žalářník si dal tedy přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Oni odpověděli: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ A začali hlásat slovo Boží jemu i všem lidem z jeho domu. Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha.
Příběhů o zázračném vysvobození apoštolů z vězení je ve Skutcích několik. Pavel se Silou se dostali ve Filipech do vězení, protože připravili majitele jedné otrokyně, z níž vyhnali nečistého věšteckého ducha, o kšeft, který jim přinášela. Ani ve vězení však nepřestali být naplněni vírou v Boží moc a věrností. A tak, i když by mohli z vězení nakonec utéct, v něm zůstali. To jim nakonec dovolilo úspěšně šířit evangelium a obrátit na víru žalářníka i s celým jeho domem.
Evangelium lze úspěšně zvěstovat jen tehdy, je-li hlasatel autentický a sám žije to, co hlásá. Život křesťanů (církve) je velmi často tím, co brání lidem uvěřit v poselství evangelia.
Jan 16,5-11
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: `Kam jdeš?' Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“
Ježíš pokračuje dál ve své řeči na rozloučenou a učedníkům se snaží dodat odvahy, aby byli schopni pokračovat v jeho díle. Znovu jim zaslibuje Přímluvce, Ducha sv., jako „náhradu“ za svou nepřítomnost v pozemské podobě. Tento Přímluvce jim ukáže a dá pochopit, jak věci opravdu jsou: jeho odchod z tohoto světa je důsledkem lidského hříchu, protože ti, kdo ho – zcela nevinného – odsoudili a vydali na smrt, neuvěřili, že je Božím Synem, že přišel na tento svět z lásky Otcovy, aby lidem nabídl bezprostřední Boží přítomnost (Boží království). Avšak Otec se ho ujal a přijal do své slávy, daroval mu nový způsob bytí, na němž budou mít podíl i ti, kdo v něj uvěřili. To nazývá Ježíš spravedlností, tedy prosazením Boží svatosti. Tímto Božím vítězstvím nad lidským hříchem a zlem je usvědčen a definitivně odsouzen „vládce tohoto světa“, nositel zla. Duch sv. dá učedníkům schopnost orientovat se v tomto světě, demaskovat zlo a žít v pravdě, jež má osobní povahu, neboť je Láskou. Učedníci sice prožijí smutek ze ztráty Ježíšovy hmatatelné přítomnosti, ale tato ztráta se pro ně promění v zisk, protože jim dovolí vyrůst a jít samostatně v jeho stopách, být jím skrze Ducha sv. naplněni – a nejen jim, ale i všem, kdo přijdou po nich a kdo skrze jejich svědectví uvěří a budou pokračovat v Ježíšově díle spásy.
Podnět: Nepříjemná a těžká situace, prohra, ztráta mohou člověku otevřít oči pro hloubku a smysl dění a života. V takových těžkých chvílích by na prvním místě neměla chybět prosba o dar Ducha, o přítomnost Přímluvce.
